<?xml version="1.0" encoding="Windows-1250" ?>
<!DOCTYPE rss PUBLIC "-//Netscape Communications//DTD RSS 0.91//EN" "http://my.netscape.com/publish/formats/rss-0.91.dtd">

<rss version="0.91">
<channel>
	<title>Zelee's webzine o všem a o ničem...</title>
	<link>http://zelee.info/</link>
	<description>Zelího web + blog</description>
	<language>cs</language>

	<item>
		<title>Nebetyčná blbost!</title>
		<link>http://zelee.info/index.php?text=278-nebetycna-blbost</link>
		<description>
	Ani jsem tento zákon neznal (a vsadím se, že
	99% z vás také ne) a přitom jsem ho letos nejméně 5× porušil. A to,
	prosím platí od 1. ledna. 2012!



	Ptáte se o co jde? Spolek mozkových nedochůdčat, oficiálně zvaný PČR
	schválil tuto hovadinu:

	Novela vinohradnického zákona, účinná od
	prvního ledna letošního roku přikazuje komukoli, kdo si
	v minulém roce koupil jakékoli množství vína (tedy i jedinou láhev nebo
	krabici), zaslat do patnáctého ledna prohlášení o nákupu. V opačném
	případě hrozí právnickým osobám, tedy firmám, podnikatelům a
	živnostníkům, za nedodržení zákona až pětimilionová pokuta. Vinotéky,
	obchodníci z vínem, restauratéři, ale i VY, všichni by
	tedy měli do letošního 15. ledna podat hlášení na speciálním
	formuláři, zveřejněném mimo jiné na webu ministerstva zemědělství, a
	zaslat jej Ústřednímu kontrolnímu a zkušebnímu ústavu zemědělskému ve
	Znojmě.

	Pro úplnost uvádím plné znění výše
	zmíněného právnického zmetku: „Každý, kdo v kalendářním roce
	nakoupil rmut, mošt nebo víno, je povinen odevzdat do 15. ledna
	následujícího roku prohlášení o nákupu ke dni 31. prosince za celý
	předcházející kalendářní rok,“ uvádí § 29 odst. 5.

	Dokážu si živě představit, jak si koupím
	lahvinku dobrého červeného a hbitě usedám ke klávesnici, abych se
	nabonzoval… Nebo homelessáka, jak dorazí „krabku“ a utíká do
	internetové kavárny podat raport. A naši milovaní nepřizpůsobiví? Ti
	určitě pro sebe vydyndají podpóru na poplatky ve zmíněné internetové
	kavárně. Ti zdatnější pro jistotu čórnou někomu notebook, aby nemuseli
	na pracovní úřad tak často…

	Naštěstí se v zákonodárných hlavách
	rozsvítilo a novela zákona je zrušena. Nejásejte předčasně, pouze de
	facto. De jure přestane platit až po jejím zveřejnění ve Sbírce zákonů,
	což bude někdy v polovině června. A do té doby? Žádné víno, žádný
	mošt! Anebo hlásit, hlásit, hlásit.
</description>
		<pubdate>Mon, 07 May 2012 16:05:00 +0200</pubdate>
		<guid isPermalink="false">278</guid>
	</item>
<item>
		<title>Můj vzkaz demonstrujícím odborářům.</title>
		<link>http://zelee.info/index.php?text=277-muj-vzkaz-demonstrujicim-odborarum</link>
		<description>
	Neříkám, že naše současná vláda dělá
	všechno dobře. Upřímně řečeno, je mi z ní dost často tak, jako bych
	snědl prošlou klobásu z nějaké vietnamské večerky. To, co předvádějí
	koaliční strany, zvlášť pidistranička jménem VV, to mi jednoduše hlava
	nebere. Že se z původně pravicové ODS stává středolevá parta
	korytářů bych ještě zkousl, páně Kalouskovy finanční veletoče se
	občas také nechají pochopit (ty, které mají smysl), ale jinak se panstvo
	chová jako banda nevychovaných spratků, na které platí jen jedno.
	Pětadvacet na holou a nakopat do řiti. Místo řešení problémů, kterých
	má tato země na rozdávání, po sobě hází exkrementy v podobě kdo co
	komu dal, komu se podařilo o jiném natočit kdejaký slint pronesený
	u lahve těžkého červeného, kdo co kde odklonil, atd. atd. Mohl bych o tom
	napsat mnohem více ale nechci. Je tu totiž mnohem zábavnější téma.
	Odbory.

	Ano, slavné české odbory, které ať se
	jmenovaly ROH za dob „vlády pracujícího lidu“ anebo ČMKOS
	v současnosti. Jedno mají společné. Byly a jsou na dvě věci – na
	sprosté slovo a na nic. V minulém režimu sloužily maximálně jako nástroj
	na rozdávání téměř bezplatných zájezdů pro pár vyvolených, nyní se
	tváří jako spolek jediných oprávněných spasitelů, kteří pro svá
	koryta udělají všechno, jen aby jim zůstala.

	Protože mi není lhostejné to, co se okolo mne děje, dovolím si
	odborářským bossům poslat malý otevřený vzkaz:



	Vážení čeští odboráři.

	Řecké odbory s komunisty vybojovali pro lidi
	hodně. Pro státní úředníky definitivu a převod důchodů v případě
	jejich smrti na manželku a pak na neprovdané dcery. Dále pro ně vybojovali
	i 15. a 16. platy ročně, které se nedaní a mimořádné benefity za
	včasný příchod do práce nebo za předčasný odchod v 50letech do
	důchodu. Učitelům vybojovali systematizovaná místa, takže je jich více
	než žáků. A dosáhli, že zákon nařizuje podnikatelům vyplatit odchodné
	v tolika měsíčních platech, kolik člověk strávil ve firmě. Vybojovaný
	důchod na 95% platu / asi našich 40 tisíc Kč též přispěl k tomu, že
	jsou dnes pod „kuratelou Merkozy“.

	Španělské odbory vybojovali pro nezaměstnané
	tak velké podpory, že postačují k pohodlnému životu. Když člověk
	v létě nějaký čas pracuje, tak má další rok opět nárok na bohatou
	podporu. Důchod vybojovali na úrovni našich 22 000 Kč. Pro tyto výdobytky
	má Španělsko 40% nezaměstnaných mladých lidí. Italské odbory s levicí
	dosáhli výdobytků a benefitů skoro na úrovni Řecka – vybojovali důchod
	28 500 Kč. Fakt, že tyto „úspěchy“ odborů jsou kontraproduktivní a
	způsobují nezaměstnanost nad 20% a zadlužení států nad 100% HDP není pro
	odbory podstatné.

	České odbory nevybojovaly takové výdobytky a
	proto máme nízkou nezaměstnanost 9% a zadlužení 42% HDP. Ale když jiné
	odbory dokázali vybojovat tak obrovské státní dluhy, vy to jistě taky
	dokážete, hlavně se neptejte, kdo to zaplatí. Termín vaší sobotní
	demonstrace je dobře vybraný, neboť leží mezi 20.4 a 22.4, kdy se narodili
	ti, kteří již před Vámi dokázali nejprve zblbnout „ulici“, pak miliony
	lidí, aby jim poté připravili peklo na zemi. Tuším, že mezi nimi byl jeden
	zkrachovalý malíř z rakouského Braunau… Takže odboráři, dejte se do
	boje, svrhněte vládu, která chce stabilizovat finance a snižovat
	zadlužení. Bude za Vámi stát „ulice“, nebo jak by řekl Marx a Engels,
	všechen „lumpenproletariát“.

	Za to, co bude daňové poplatníky stát vaše
	promenáda spojená se svátečním výletem do Prahy a nájezdy do možných
	i nemožných nákupních center, by se dala pořídit spousta užitečných
	věcí, o které, jak říkáte, vás vláda připravuje. Ale to na Václaváku
	asi říkat nebudete, že? Ve jménu laciného populismu: Kupředu
	leváááá!

	Přeji krásnou slunečnou sobotu…

	Update: Reportáž ze sobotního odborářského mejdanu si
	můžete přečíst zde.
	Napsal ji redaktor časopisu Reflex Petr Holec a již její název hovoří za
	vše: Odboráři v Praze: chlast, rvačky a paralýza země.
</description>
		<pubdate>Sat, 21 Apr 2012 14:17:00 +0200</pubdate>
		<guid isPermalink="false">277</guid>
	</item>
<item>
		<title>Titanic - loď, která nedoplula III.</title>
		<link>http://zelee.info/index.php?text=276-titanic-lod-ktera-nedoplula-iii</link>
		<description>
	V této třetí a
	závěrečné části článku o lodi Titanic popisuji podrobnosti
	o příčinách jeho ztroskotání, o zprávě komise, která katastrofu
	vyšetřovala a skutečnosti typu „co by, kdyby“. Uvedeno je i několik
	legend a mýtů, spolu se seznamem filmů, které byly na téma Titanic
	natočeny.



	Vyšetřování

	Ještě před tím, než Carpathia se
	zachráněnými doplula do New Yorku, bylo vzhledem k rozsahu katastrofy,
	rozhodnuto o vyšetření celé události. Senát Spojených států
	amerických zahájil vyšetřování následující den poté, 19. dubna
	1912 co Carpathia připlula. Vyšetřování vedl senátor William Alden Smith
	až do 25. května 1912. Během vyšetřování byly zapsány výpovědi
	všech přeživších a ostatní svědectví s případem související. Teprve
	po ukončení podání svědectví bylo britským občanům povoleno opustit
	Spojené státy americké.

	Mezi tím britský tisk očernil senátora Smitha
	jako osobu, která z neštěstí chtěla vytlouci politický kapitál. Smith
	však měl spíše pověst zastánce bezpečnosti, konkrétně na železnici a
	chtěl prozkoumat vztahy mezi společností Railroad Tycoon a Titanicem, které
	měly společného majitele: J. P. Morgana.

	Taktéž na britské straně byla ustanovena
	vyšetřovací komise British Board of Trade, kterou vedl lord Mersey. Komise
	pracovala od 2. května 1912 do 3. července 1912. Komise vyslechla
	přeživší cestující i členy posádky Titanicu, kapitána lodi Carpathia
	Arthura Rostrona, posádku lodě společnosti Leyland Line Californian
	a další.

	Případ SS Californian

	Případ lodi SS Californian se stal součástí
	šetření britské vyšetřovací komise. Z podaných svědectví kapitána
	Stanley Lorda a třetího důstojníka C. V. Grovese vyplývá, že z paluby
	lodi byly jižním světlem pozorována světla jiné lodě, pravděpodobně
	osobního parníku. C. V. Groves v 23:10 ukončil službu. Ještě v 23:30 se
	radista Cyril Evans na palubě parníku Californian snažil Titanic varovat
	před ledovci, ale ten na jeho varování nereagoval. Z paluby Californianu
	pozorovali loď, jejíž světla poblikávala a zdálo se, že se otočila
	zádí k pozorovatelům. Taktéž na rozkaz kapitána S. Lorda byly
	z Californianu odvysílány zprávy pomocí Morseovy lampy v čase 23:30 a
	01:15. Na tyto zprávy však neznámá loď neodpověděla. V zápisu je
	taktéž uvedeno, že Morseova lampa na Californianu byla viditelná na
	vzdálenost 4 mil (asi 6 km), takže na Titanicu nemohla být vidět. V 23:30
	šel kapitán Lord spát a na palubě zůstal 2. důstojník Herbert Stone.
	V 01:15 oznámil kapitánovi, že zahlédl světlici a po ní další čtyři.
	Všechny světlice však měly bílou barvu, takže podle barvy světlic nebylo
	možno určit loď lodní společnosti, která rakety vystřelila. Kapitán Lord
	pouze nařídil další sledování neznámé lodě a odvysílání další
	Morseovy zprávy lampou a šel opět spát. V 01:50 byly z paluby Californianu
	pozorovány další světlice, důstojník Stone přitom poznamenal, že
	neznámá loď vypadá podivně, jako nakloněná. V 02:15 se kapitán Lord
	opět dotázal na neznámou loď a její světlice, opět dostal odpověď, že
	jsou bílé. Californian se do záchranné akce zapojil teprve v 05:30 kdy
	radista Cyril Furmstone Evans opět zapnul radiostanici a Californian obdržel
	rádiový příkaz od generálního ředitele George Stewarta k pomoci
	Titanicu; teprve tehdy se kapitán Lord dozvěděl o potopení Titanicu.

	Co se týká již dříve zmíněné neznámé
	lodi, pozdější vyšetřování britské komise ztotožnilo tuto loď právě
	s parníkem SS Californian a komise obvinila kapitána Lorda a jeho
	důstojníky z hrubého pochybení. Kapitán Lord toto odmítal a po celý
	zbytek života se pokoušel očistit své jméno od rozsudku, který mu zničil
	kariéru. Odmítal, že by loď, kterou on a jeho důstojníci viděli
	z můstku, byl Titanic, podle nich se mezi Californianem a Titanicem nacházela
	třetí loď, kterou viděly obě strany, a která odplula ještě před tím,
	než se Titanic potopil. I když neexistují přímé důkazy pro jeho
	obhajobu, je toto pravděpodobnější než závěr vyšetřovací komise.
	Chybou však zůstává, že kapitán Lord nenechal vzbudit radistu a
	nepřikázal mu zjistit, co se v okolí děje; toto opomenutí stálo životy
	mnoho lidí. Parník SS Californian byl nejbližší lodí k potápějícímu
	se Titanicu, a to ve vzdálenosti 19,5 mil (31,4 km).

	Bezpečnost a předpisy

	V průběhu vyšetřování bylo zjištěno, že
	mnoho bezpečnostních předpisů bylo již zastaralých a nevyhovujících; to
	vedlo k aktualizaci předpisů podle nových potřeb. Jednalo se o řadu
	inovovaných a nových bezpečnostních předpisů pro záoceánské lodě,
	které ukládaly vylepšení vodotěsných přepážek v trupu a jejich
	konstrukci, technickou změnu pro nástup a výstup cestujících, nové
	požadavky na záchranné čluny, lepší provedení a funkčnost záchranných
	vest, pořádání cvičení k opuštění lodi, lepší předávání zpráv a
	informací, radiokomunikační zákony a další. Vyšetřovatelé také
	zjistili, že na Titanicu byly kapacitně odpovídající záchranné čluny
	pouze pro cestující první třídy, nikoliv pro nižší třídy. Při
	vyšetřování se také zjistilo, že cestjící třetí třídy ani
	nevěděli, kde se na palubě Titanicu záchranné čluny nacházejí a ani
	nevěděli, jak se dostat na horní, člunovou palubu. Imigrační zákony
	Spojených států amerických taktéž v té době nařizovaly, že
	cestující třetí třídy mají být odděleni od ostatních cestujících,
	toto pak vedlo ke ztíženému přístupu z třetí třídy na horní
	paluby.

	Možné příčiny katastrofy

	Je evidentní, že hlavní příčinou
	ztroskotání Titanicu byla kolize s ledovcem, který způsobil trhlinu pod
	čarou ponoru procházející přes několik vodotěsných komor v přední
	části na pravoboku. Tento fakt je ale důsledkem předcházejících
	událostí i konstrukce Titanicu samotného. K potopení Titanicu
	mohla značnou mírou přispět i nezvyklá konstelace Měsíce a Slunce vůči
	Zemi, která vytvořila silný příliv, umožňující průnik statisticky
	výrazně nadprůměrného množství velkých ledovců do Atlantického
	oceánu.

	Konstrukce a metalurgie

	První úvahy o trhlině způsobené ledovcem
	byly takové, že ledovec doslova prořízl trup lodi. Podle sonarových
	výzkumů vraku, provedených později, bylo zjištěno, že kolize mezi
	ledovcem a trupem způsobila „pouze“ deformaci lodních plátů trupu. Tyto
	ocelové pláty měly tloušťku 1 až 1 palce, tj. 2,5 až 3,8 cm.
	Podrobnou analýzu malých kousků oceli z trupu Titanicu bylo zjištěno, že
	byla použita uhlíková ocel, která ztrácí houževnatost a zkřehne ve
	studené nebo ledové vodě, tedy ztrácí pružnost a je náchylná
	k protržení. Chemickou analýzou bylo zjištěno, že ocel měla vysoký
	obsah fosforu (4×) a síry (2×) ve srovnání s moderní ocelí a poměr
	manganu a síry byl 6,8:1, kdy u moderních ocelí je tento poměr větší
	než 200:1. Souhrn těchto poměrů, jako je vysoký obsah fosforu napomáhá
	vzniku lomu, síra tvoří zrna sulfidu železnatého, které usnadňují
	šíření trhlin, a nedostatek manganu snižuje tvárnost oceli. I přes toto
	byla použitá ocel nejkvalitnější, jaká byla v době stavby k dispozici
	i při použití v nízkých teplotách. Chování oceli při namáhání
	taktéž ovlivňuje směr, jakým je válcována, tedy jakým směrem je
	vytvořena struktura, směr zrn, oceli při výrobě a jakým směrem působí
	síly při zatížení. Ocelové pláty pro Titanic byl dodány firmou David
	Colville &amp; Sons z oceláren Dalzell Steel and Iron Works v Motherwellu
	nedaleko Glasgowa, což vysvětlilo vysoký obsah fosforu a síry. Poslední
	analýzy šesti malých částí trupu při pokojové teplotě a při teplotě
	0 °C (32 °F) ale ukazují, že použitá ocel nebyla křehká, a to i při
	teplotě kolem 0 °C. Dřívější testy byly totiž prováděny se
	simulovaným nárazem, ale simulované „pomalé prohýbání“ více
	odpovídá skutečnému průběhu deformace při nárazu na ledovec.

	Dalším faktorem ovlivňujícím rozsah trhliny
	byly nýty, držící trup pohromadě. Některé nýty však byly křehčí,
	než se předpokládalo. Použité nýty byly osazovány na trup pomocí
	nýtovacího stroje, ale ten nebylo možno použít v malých prostorách jako
	je příď a záď lodi. Zde se používalo ruční nýtování. Z několika
	milionů nýtů držících Titanic pohromadě bylo vyloveno čtyřicet osm;
	šest z nich bylo identifikováno jako nýty z trupu. Později Američané
	s pomocí experimentů s nýty vyrobenými co nejpřesněji podle nýtů na
	Titanicu zjistili, že nýty obsahovaly velkou koncentraci strusky, která
	způsobila jejich větší křehkost. Proto při nárazu Titanicu na ledovec,
	kdy byl podle výpočtů na každý nýt vyvinut tlak asi 6 350 kg, nýty
	praskaly, a to zřejmě již při tlaku 4 530 kg, i když měly vydržet až
	dvojnásobek. V archivech bylo později zjištěno, že pro kování nýtů
	bylo nakoupeno železo č. 3 „best“ (nejlepší), s pevností v tahu cca
	73 % pevnosti oceli, ale správně mělo být nakoupeno železo č. 4
	„best-best“ s pevností v tahu 80 % pevnosti oceli. I přes nevhodné
	nýty na přídi, největší škody utrpěly prostory s kotelnami 5 a 6, kde
	byly použity ocelové nýty.

	Kormidlo a možnost manévrování

	Kormidlo „Titanicu“ mělo pro svoji
	rozměrovou velikost zdánlivě dostačující plochu pro ovládání směru
	plavby a manévrování. Dnes je zřejmé, že pro takto velkou loď bylo
	kormidlo poddimenzované. Při návrhu nebyly provedeny žádné výpočty nebo
	pokusy s modelem v malém měřítku, které by ověřily ovladatelnost lodě
	dlouhé 269,10 metrů v případě nouzového manévrování, doslova se
	jednalo o Achillovu patu Titanicu. Reálně, při návrhu kormidla byl
	neuváženě použit model, kdy použití vysokého kormidla je účelné pro
	lodě s běžnou (v té době) rychlostí plavby, kdy kratší kormidlo je
	výhodnější při manévrování při malých rychlostech. Při porovnání
	velikosti kormidla podle dnešních předpisů, kdy je požadováno, aby
	kormidlo mělo velikost 1,5 % až 5 % z profilu lodi pod vodou, byl tento
	poměr u Titanicu 1,9 %, tedy blíže k dolní mezi. Toto uspořádání je
	však výhodnější pro lepší laminární proudění vody. Během první
	světové války byl Olympic, stejně jako většina významných lodí, vybaven
	stejným polooválným kormidlem jako Titanic, aby mohly tyto lodě dosáhnout
	vyšší rychlosti a uniknout ponorkám.

	K tragédii částečně přispěla i konstrukce
	pohonu lodních šroubů, kde měl Titanic dva postranní šrouby s možností
	reverzace chodu, poháněné parními stroji, ale prostřední šroub byl
	poháněný parní turbínou bez možnosti reverzace. Podle 4. důstojníka
	Josepha Boxhalla, který přišel na můstek po srážce, první důstojník
	Murdoch sice vydal strojovně povel „zpětný chod“, aby odvrátil srážku
	s ledovcem, ale protože střední šroub byl poháněný turbínou, nemohla
	být tato reverzována na zpětný chod, a tak byla zastavena. Z dobových
	fotografií je patrné, že střední šroub je umístěn v ose kormidla a při
	zastavení chodu šroubu došlo i k podstatnému snížení obtékání
	kormidla proudící vodou, které je potřeba pro vyvození síly otáčející
	loď. Pokud by Murdoch vydal pouze povel „docela vpravo“, tedy bez rozkazu
	„zpětný chod“, mohl se Titanic ještě ledovci vyhnout. Zachráněný
	strojník Frederick Scott ale při výpovědi uvedl, že všechny čtyři sady
	telegrafů se změnily na „STOP“, ale až po kolizi s ledovcem.

	Vyhýbací manévr

	Vlastní vyhýbací manévr řídil první důstojník Titanicu William M.
	Murdoch. Pro zjištění průběhu vyhýbacího manévru byly později
	prováděny výpočty a zkoušky se sesterskou lodí Olympic. Například bylo
	zjištěno, že pro vykonání rozkazu „zpětný“ chod je potřeba
	20 vteřin. Tento povel nebyl ani v průběhu plavby předtím vydán, přitom
	je nutno brát v úvahu i to, že strojníci vykonávali i další činnosti,
	potřebné k chodu lodních strojů. I pokud by k předání rozkazu bylo
	potřeba pouze 10 vteřin, není technicky možné, aby došlo ke včasnému
	zastavení strojů, provedení reverzace chodu a vyvinutí zpětného tahu
	lodních šroubů před srážkou. O tom, že ke zpětnému chodu před
	srážkou nedošlo, hovoří tři fakty:

	
		Při zpětném chodu strojů by došlo k silným
		vibracím, pociťovatelné na celé lodi, nikoliv pouze vibrace na přídi,
		způsobené nárazem na ledovec.

		Podle svědectví lodního strojníka Fredericka
		Scotta přišel povel telegrafem k zastavení až po nárazu.

		Hlavní topič Frederick Barrett potvrdil, že
		i v kotelně telegrafy indikovaly stejný povel. V úvahách o možném
		odvrácení kolize se hovořilo i o tom, že mohl Murdoch srážce předejít
		tím, že by vydal povel ke zpětnému chodu pouze pro levý lodní šroub. Ani
		tento povel by však nevedl k odvrácení katastrofy, protože pro reverzaci
		chodu je potřeba delší čas, než který zbýval do nárazu.
	

	Britská vyšetřovací komise zjistila, že
	Titanic byl vůči ledovci natočen vlevo, v úhlu 22,5°. Na základě
	pokusů, prováděných se sesterskou lodí Olympic bylo zjištěno, že při
	plné rychlosti, plnému vychýlení kormidla a době k nárazu 37 vteřin,
	odpovídala vzdálenost od ledovce v okamžiku zpozorování přibližně
	410 metrů. Kdyby se Titanic při vyhýbacím manévru natočil více doleva,
	došlo by ke střetu s ledovcem po celé délce trupu na pravoboku v důsledku
	jiné trajektorie zádi, která je delší a liší se od trajektorie přídě.
	Po rozkazu „docela vpravo“, vydaném Murdochem, musí přijít ve vhodný
	okamžik rozkaz „docela vlevo“, v tomto případě zádí pryč od ledovce.
	Murdoch sice použil učebnicový model vyhýbacího manévru, ale problém
	u Titanicu byl v tom, že při dané rychlosti měl příliš velký poloměr
	otáčení.

	I zde se objevila řada hlasů, které tento
	manévr kritizovali, podle nich měl Murdoch zastavit stroje a dát pouze
	zpětný chod. Titanic by pak do ledovce narazil přídí. Při přímém
	nárazu přídí na ledovec by škoda byla sice větší, a došlo by
	poškození přibližně 30 stop trupu od hrany přídě a byly by poškozeny
	nanejvýše 3 vodotěsné komory. Zároveň by pravděpodobně přišli
	o život i členové posádky, kteří měli své kajuty na přídi. Tato
	kritika však nebere v úvahu, že Murdoch neměl k dispozici přesnou
	vzdálenost mezi Titanicem a ledovcem, aby si mohl odvodit, že se srážce
	nevyhne, a ani nezohledňuje morální odpovědnost za usmrcení členů
	posádky při přímém střetu s ledovcem.

	Vodotěsné přepážky

	Kritika zpochybnila i uzavření vodotěsných
	přepážek, čímž se rychle změnil náklon vlivem extrémního zatížení
	přídě, a Titanic se údajně mohl potápět pomaleji. Na druhou stranu,
	Murdoch nemohl znát rozsah poškození a tím i rychlost zaplavování
	podpalubí a podle standardního postupu při kolizi uzavřel přepážky,
	protože pozdější uzavření by mohlo být opravdu již pozdní. Žádný
	konstruktér lodí by nepředpokládal opačný postup. Když byla tato varianta
	později zkoumána počítačovou simulací na modelu lodi, výsledkem bylo
	zjištění, že by se Titanic potopil dokonce o 40 minut dříve.
	Zabránění zavření přepážek ani nebylo technicky možné, protože při
	dosažení kritické hladiny vody uvnitř lodě se aktivovalo jejich
	automatické uzavírání.

	Rychlost plavby

	V závěru britské vyšetřovací komise je
	uvedeno, že „rozsah ztrát po kolizi s ledovcem ovlivnila i nadprůměrná
	rychlost lodi“. Podle záznamů plul Titanic v době srážky normální
	rychlostí kolem 21 uzlů (39 km/h), což bylo o něco méně, než je jeho
	maximální rychlost 23 uzlů (43 km/h). Tato rychlost nebyla sice obvyklá,
	ale přesto nebyla nijak výjimečná ani v oblastech, kde je možno očekávat
	výskyt ledovců. Také se předpokládalo, že ledovec bude dostatečně
	velký, aby jej bylo možno zahlédnou v dostatečném předstihu a provést
	úhybný manévr. J. Bruce Ismayovi a kapitánu Smithovi bylo potom dáváno za
	vinu, že jeden z nich přikázal plavbu takovou rychlostí. Je to sporný bod
	příčiny katastrofy, ale je často zmiňován a zdůrazňován, například ve
	stejnojmenném Cameronově filmu z roku 1997.

	Vrak lodi

	Po rozlomení trupu se každá část potápěla
	odlišně. Přední část poměrně měkce dosedla na dno, zadní část
	klesala ke dnu daleko rychleji, i vlivem imploze stlačeného vzduchu ve
	vodotěsných komorách na zádi. Zadní část se zaryla hluboko do bahna.

	Krátce po potopení lodi se objevily první snahy
	o nalezení lodi a vyzvednutí jejího trupu. Hloubka v dané oblasti se ale
	pohybuje okolo 4 kilometrů (12 000 stop), takže tyto plány nebyly vzhledem
	k tehdejší technice realizovatelné.

	První vážný pokus o nalezení vraku Titanicu
	podnikl texaský naftař a multimilionář Jack Grimm v červenci 1980,
	neuspěl však ani tehdy a ani v žádném ze dvou dalších pokusů.
	Následoval jej Robert D. Ballard, jehož expedice objevila první trosky
	1. září 1985. Nejzajímavější z nich představoval lodní kotel na
	souřadnicích 41°4332 s. š., 49°5649 z. d. O den později byla
	nalezena přední část trupu (prokázalo se tak, že měla pravdu ta
	svědectví, která byla vyšetřovací komisí odmítnuta a která tvrdila, že
	trup lodi se krátce před potopením rozlomil na dvě části) na pozici
	41°4357 s. š., 49°5654 z. d. Ještě později byla nalezena
	i záď ležící 600 stop od přídě na souřadnicích 41°4335 s.
	š., 49°5654 z. d. Za místo potopení Titanicu je možno brát polohu
	nalezeného kotle, u něhož je pravděpodobné, že se uvolnil při rozlomení
	Titanicu a klesal přímo ke dnu.

	Jelikož příď je zabořena v bahně, nebylo
	možno prozkoumat celou trhlinu. Od třetí přepážky dál, kde byla
	inkriminovaná část trupu přístupná, bylo zaznamenáno rozsáhlé
	poškození zjevně související s nárazem na kru. Nešlo o celistvou
	trhlinu, ale o vyrvané nýty a rozestoupení a zprohýbání ocelových
	plátů tvořících trup.

	Experti došli k názoru, že vrak nelze
	vyzvednout, protože je příliš poškozen korozí a při zvedání by se
	nutně rozpadl na kusy. Podle výzkumů z roku 2010 přispívají k rozpadu
	vraku významně i nově objevené bakterie Halmonas Titanicae.

	Později byl vrak navštíven ještě
	několikrát, v roce 1987 z něj francouzská výprava vyzvedla několik set
	předmětů, což se setkalo s hlubokým nesouhlasem zejména americké a
	britské veřejnosti, stále žijících účastníků katastrofy a
	příbuzných obětí. Francouzská expedice byla označena za vykradače hrobů
	a byly vzneseny požadavky, aby se Titanicu dostalo oficiálního prohlášení
	za hrob a památník neštěstí. K tomu ale nedošlo, neboť leží
	v mezinárodních vodách a nemá majitele. Jediným oficiálním držitelem
	práv na vyzvedávání artefaktů z Titanicu je společnost RMSTitanic, inc.,
	jejíž pracovníci se k vraku potápějí a zkoumají, jak se vrak od
	předešlých let změnil. Kongres Spojených států amerických v roce
	1987 schválil zákon, který zakazuje prodej a vystavování předmětů
	vyzvednutých z Titanicu na území USA a vyzval k respektování vraku jako
	mezinárodního památníku a hrobu 1 517 obětí.

	Titanic leží v hloubce 13 000 stop na
	mírně se svažujícím dně alpského typu s výhledem na malý kaňon
	opodál. Jeho příď směřuje k severu a loď sedí vzpřímeně na dně.
	Není tam žádné světlo, které by proniklo tak hluboko a je zde pouze
	nepatrný život. Je to tiché a klidné místo vhodné odpočinku památky
	největšího námořního neštěstí. Ať to tak navždy zůstane a Bůh
	požehná těmto duším. (Dr. Robert Ballard, 9. září 1985)

	Legendy a mýty

	Jako každá velká tragédie, které se dostane
	pozornosti a publicity, tak i ztroskotání Titanicu přitáhlo k sobě velkou
	pozornost, zejména, objeví-li se dříve napsaná kniha nebo povídka,
	v jejímž obsahu je popsáno ztroskotání podobné lodi, lze vysledovat
	mystické souvislosti mezi událostmi a podobně…

	
		V 1898 vydal Morgan Robertson, bývalý
		námořník, povídku v nakladatelství M.F.Mansfield, kde je popisováno
		ztroskotání lodi Titan podobných rozměrů, parametrů, konstrukce i osudu
		jako pozdější Titanic. Vše se zde podivuhodně shoduje.
	

	
		I když se spojení Titanic –
		„nepotopitelný“ po katastrofě objevovalo téměř neustále, a přežívá
		i dodnes, není pravdou, že by byl takto označován společností White Star
		Line, ani loděnicí Harland and Wolff před jeho první plavbou.
	

	
		U často zmiňovaného lodním orchestru je
		sporné, hrál-li až do poslední chvíle na člunové palubě a hrál-li
		v průběhu katastrofy vůbec, případně jaké hrál skladby, i když věta
		jednoho z hudebníků „Pánové, bylo mi ctí s vámi dnes hrát“ ve filmu
		z roku 1997 je působivá.
	

	
		Irští katoličtí dělníci si s hrůzou
		šeptali o údajném sériovém čísle Titanicu 3909 04 (Titanic měl ve
		skutečnosti sériové číslo 401). Při pohledu z paluby pak zrcadlově
		odražené číslo od vody vypadá jako nápis „no pope“, volně přeloženo
		„papež neexistuje“. Číslo 3909 04 si vymysleli protestantští dělníci
		loděnice, aby postrašili katolické dělníky.
	

	
		Omylem je i údajně první vysílání signálu
		„SOS“ právě z paluby potápějícího Titanicu, kterému okolní lodě
		nerozuměly. Volání „SOS“ (v Morseově abecedě · · ·  – – –
		· · ·) bylo mezinárodně používáno již od roku 1908, i když se
		souběžně používalo i starší volání „CQD“ (v Morseově
		abecedě – · – ·  – – · –  – · ·).
	

	
		S Titanicem je spojováno i prokletí pro
		údajnou přepravu starodávné mumie.
	

	
		Podle některých teorií se spekuluje i o tom,
		že se mohlo jednat i o pojistný podvod, kdy nebyl potopen Titanic ale
		Olympic.
	

	Filmy

	První filmové zpracování katastrofy v podobě
	němého filmu Saved from the Titanic (Zachráněná z Titanicu, 1912) se
	objevilo již několik měsíců po katastrofě. V jedné z hlavních rolí se
	objevila herečka Dorothy Gibsonová, která katastrofu přežila ve člunu 7 a
	byla i autorkou scénáře. Film měl premiéru 14.5.1912.

	Následovaly další filmy:

	
		Atlantik (1929)

		Titanic (1943)

		Titanic (1953, Oscar za scénář)

		Zkáza Titanicu (1958, A Night to Remember – vydaný i v Česku na
		DVD, vysílaný v TV)

		S. O. S. Titanic (1979)

		Vyzvednutí Titanicu (1980)

		Titanica (94minutový dokument se záběry z vraku)

		Titanic (1996)

		Titanic (1997, velkofilm režiséra Jamese Camerona, 11 Oscarů, nyní
		nově i v 3D verzi)
	

	Výročí

	U příležitosti vzpomínky na 100 výročí
	tragédie ztroskotání Titanicu pořádá britská plavební společnost
	Titanic Memorial Cruises s výletní lodí MS Balmoral vzpomínkovou plavbu
	přesně na den, kdy Titanic ztroskotal. Nebude se jednat pouze o plavbu jako
	takovou, ale v průběhu plavby jsou plánovány přednášky historiků,
	telegrafické spojení s mysem Race v Newfoundlandu, který zachytil SOS,
	stejné menu a další. Cestující této plavby se pravděpodobně i obléknou
	do dobových šatů. Mezi četnými hosty by měli být i příbuzní
	tehdejších pasažérů, například vnuk stevarda z první třídy Alexander
	Littlejohn. Palubní lístky na tuto plavbu, v hodnotě 5 995 liber/kus (asi
	180 000 Kč), jsou již vyprodány a pořádající společnost se rozhodla
	k vypravení další lodě, která popluje opačným směrem z New Yorku do
	anglického Southamptonu.

	V létě 2012 má být podniknuta i ponorková
	výprava k vraku Titanicu, cena však bude nekolikanásobně vyšší, a to
	50 000 USD (asi 1,2 milionu Kč).

	Zdroje: Miloš Hubáček – Titanic, Wikipedia, Titanic World, Česká
	filmová databáze
</description>
		<pubdate>Thu, 12 Apr 2012 09:54:00 +0200</pubdate>
		<guid isPermalink="false">276</guid>
	</item>
<item>
		<title>Titanic - loď, která nedoplula II.</title>
		<link>http://zelee.info/index.php?text=275-titanic-lod-ktera-nedoplula-ii</link>
		<description>
	Ve druhé části mého článku
	o slavném Titanicu se laskavý čtenář dozví, jak probíhala jeho plavba
	Atlantikem až do osudné srážky s ledovcem přibližně 400 mil od
	kanadského New Foundlandu.



	Přes Atlantik

	Ještě odpoledne 11. dubna plul Titanic poblíž
	pobřeží Irska, a až k večeru, kdy na jihozápadě proplul kolem Fastnet
	Rocku, se definitivně dostal do vod Atlantického oceánu.

	Pátek 12. dubna

	Plavba probíhala bez komplikací, cestující
	1. a 2. třídy si dopřávali komfortu poskytnutého lodní společností a
	jimi zaplaceného. Ale i o cestující 3. třídy bylo velmi dobře
	postaráno. To, co cestující nevěděli a co bylo hlavně určeno pro
	kapitána a důstojníky Titanicu, byly zprávy o ledovém poli před nimi.
	Tyto zprávy přicházely rádiodepešemi, konkrétně z parníku Touraine.
	Informace o výskytu ledu byly zaznamenány na mapě, důstojníci se ale
	shodli, že neleží v plánované trase plavby. Od poledne 11. dubna do
	poledne 12. dubna urazil Titanic 386 mil.

	Sobota 13. dubna

	Plavba probíhala stejně poklidně jako
	předešlého dne. Od poledne 12. dubna do poledne 13. dubna urazil Titanic
	519 mil.

	Neděle 14. dubna

	Počasí bylo stále dobré, v dopoledních
	hodinách sloužil kapitán E. J. Smith bohoslužbu v jídelně a poté byla
	jídelna opět připravena ke stolování. Podle zaznamenávaných rychlostních
	údajů se rychlost Titanicu stále zvyšovala a k poledni 14. dubna urazil
	dalších 546 mil. Generální ředitel J. Bruce Ismaye a kapitán E. J. Smith
	sice v prvních dnech po vyplutí předpokládali vyšší rychlost, přesto
	kapitán při zachování dobrého počasí předpokládal, že dosáhne
	rekordního času plavby do New Yorku. Ačkoliv se zapálení pod dalšími
	kotli, ke zvýšení rychlosti, plánovalo až na 15. nebo 16. dubna, bylo pod
	kotli zapáleno již 14. dubna a Titanic již plul rychlostí 21 uzlů.

	Již v průběhu dopoledne přicházely další
	radiodepeše – „marconigramy“ se znepokojujícími informacemi
	o výskytu ledového pole. 9:00, zpráva lodi Caronia: ledové pole v oblasti
	42°0 s. š., 49°0 z. d. až 42°0 s. š., 51°0 z. d., 11:40
	potvrzuje parník Noordam předchozí zprávu, v 13:42 byla přijata zpráva
	parníku Baltic: Mírný, proměnlivý vítr, jasné a dobré počasí a předal
	zprávu řecké lodi Athenai: ledové pole v oblasti 41°51 s. š., 49°0
	z. d., v 13:45 zpráva německého parníku Amerika: setkání se s dvěma
	velkými ledovci na pozici 41°27 s. š., 50°8 z. d.[4] V tuto dobu plul
	Titanic rychlostí přibližně 22 uzlů a blížil se k mělčinám v kurzu
	242°, kde měl změnit kurz na 265°, New York. Asi 200 mil severně od této
	trasy se nacházela ledová pole, na která upozornila loď Caronia.[51] Tyto
	informace ukazovaly, že se ledová pole vyskytují neobvykle jižněji, než se
	očekávalo.

	Velení Titanicu mělo dostatek informací
	o výskytu ledovců, ale se zprávami nebylo účelně nakládáno. Například
	zprávu z parníku Baltic, který taktéž patřil společnosti White Star
	Line, kapitán Smith potvrdil, ale ponechal si ji u sebe a po obědě ji
	předal J. B. Ismayovi, řediteli společnosti. Ten si ji sice přečetl, ale
	ponechal taktéž u sebe a odpoledne ji ukázal některým cestujícím. Poté
	na ni zapomněl. Zpráva se tak nedostala na kapitánský můstek k velícímu
	důstojníkovi. U zprávy z parníku Amerika není taktéž zcela zřejmé,
	byla-li doručena až na kapitánský můstek. Zpráva byla totiž zachycena na
	radiostanici, která byla určena pro „občanský provoz“, tedy na vlnách,
	které nebyly určeny pro námořní provoz.

	Před večerním střídáním služeb, v 17:50
	změnil Titanic kurz na 289°. V šest hodin večer proběhlo střídání
	důstojníků na můstku. Do služby nastoupil 2. důstojník Lightoller,
	důstojníci H. G. Lowe a H. J. Pitman, ke kormidlu nastoupil 2. kormidelník
	Robert Hitchens. V tuto dobu plul Titanic v kurzu 289° a kurz měl udržovat
	i nadále. Při střídání služeb nastoupili do pozorovacího koše na
	předním stožáru Jewell a Symons. 5. důstojník Lowe se po nástupu do
	služby stavil v mapově, kde zahlédl lístek s poznámkou „led“ se
	udanými souřadnicemi. Provedl výpočet, ze kterého mu vyšlo, že k místu
	setkání s ledem dojde až po ukončení jeho služby a dále se o toto
	nezajímal. Kolem sedmé hodiny přišel na můstek 1. důstojník Murdoch a
	vystřídal Lightollera, který odešel na večeři. Murdoch si byl vědom toho,
	že se blíží k ledovému poli. Pro zlepšení pozorování požádal
	námořníka Samuela Hemminga, aby uzavřel všechny otvory, kterými na
	přední palubu pronikalo světlo. V 19:30 byla zachycena zpráva parníku
	Californian a parníku Antillian: tři velké ledovce na pozici 42°3 s. š.,
	49°9 z.

	Kolem osmé hodiny večer proběhlo další
	střídání a na místa mladších důstojníků nastoupili Boxhall a Moody,
	byly vystřídány hlídky ve vraním hnízdě a taktéž kormidelník Robert
	Hitchens. Na můstku zůstal důstojník Lightoller, kterému končila služba
	až ve 22:00. Moody byl Lightollerem požádán, aby podle posledních údajů
	provedl přepočet vzájemné polohy lodě a oblasti ledovců. Podle výsledku
	mělo k setkání dojít až před jedenáctou hodinou. Kolem 21:00 hovořil
	kapitán Smith s 2. důstojníkem Lightollerem o vývoji počasí, snížení
	teploty nad oceánem a o pravděpodobném setkání s plovoucím ledem.
	Vzhledem k tomu, že nevál vítr, byla hladina oceánu klidná. V případě
	vln na hladině by se tyto tříštily o ledovec a vzniklá pěna by byla lépe
	pozorovatelná, stejně tak tmavý ledovec na ní. V 21:40 byla přijata
	další zpráva o výskytu ledu z parníku Mesaba: led v oblasti 41°25 s.
	š., 49°30 z. d. až 42°25 s. š., 49°30 z. d., velké kusy ledu a
	značný počet velkých ledových hor, ledová pole.

	V 22:15 se parník Californian dostal do
	ledového pole, 22:30 přišla zpráva z parníku Rappahannock: „propluli
	jsme ledovým polem a mezi několika ledovými horami“. Kolem 23:00 zpozoroval
	kapitán parníku Californian na obzoru světlo, jeho 3. důstojník se
	později domníval, že se jednalo o světla osobního parníku. V 23:30 se
	radista Cyril Evans na palubě parníku Californian snažil varovat Titanic
	před ledovými poli. Radista Titanicu jej však přerušil a v 23:35 Evans
	ukončil vysílání a unaven šel spát. Titanic pluje stále rychlostí kolem
	21–22 uzlů směrem k ledovému poli.

	Ledovec

	Pár minut po varování od Californianu hlídka
	v předním vraním hnízdě (ve složení Reginald Robinson Lee a Frederick
	Fleet) zpozorovala mlžný opar vpředu, před přídí (známka blízkosti
	ledovce, mlha navíc snižuje dohlednost). Fleet posléze rozeznal ledovou masu
	před nimi a v 23:39 třemi údery zvonce signalizoval „Předmět před
	lodí“. Zároveň pomocí telefonu předal 6. důstojníkovi J. P. Moodymu na
	můstek hlášení „Led přímo před námi“. Zvuk zvonce vyburcoval
	1. důstojníka Murdocha, který přiběhl na můstek. Murdoch po vyslechnutí
	zprávy okamžitě přikázal strojovně „STOP“ a kormidelníkovi Robertu
	Hichensovi velel „Docela vpravo“, což v lodní terminologii roku
	1912 znamená záď doprava, příď doleva. Sled vydaných povelů však byl
	pro Titanic tragický. Moody potvrdil provedení Mudrochova rozkazu „Docela
	vpravo“. Následně Murdoch vydal povel strojovně „Plný zpětný chod“ a
	ke kormidlu „Docela vlevo“. To způsobilo přesný opak toho, co Murdoch
	chtěl, aby loď udělala…

	Srážka

	Od hlášení z vraního hnízda do kolize
	s ledovcem uplynulo 37 vteřin. Titanic měl velkou hmotnost a tedy i velkou
	setrvačnost, malé kormidlo, ledovec byl zpozorován pozdě a 1. důstojník
	nevydal úplně správné povely. To mělo za následek, že se Titanic velmi
	pomalu začal odklánět od svého původního kurzu, přídí doleva. Změna
	kurzu nestačila k tomu, aby se Titanic ledovci vyhnul. Titanic narazil do
	ledovce pravým bokem hned za přídí. K nárazu došlo v okamžiku, kdy
	důstojník vydal povel ke zpětnému chodu strojů a vzápětí uzavřel
	vodotěsné přepážky. I když posádka a cestující nepocítili přímý
	náraz, ale pouze chvění lodi v průběhu 10 vteřin, vznikla trhlina pod
	čarou ponoru, ale nad úrovní dvojitého dna, v délce 90 metrů, která
	zasahovala až do vodotěsné komory č. 6, zásobníku uhlí pro pátou
	kotelnu. Trhlina se táhla přibližně ve výšce 3 metrů nad kýlem. Nebýt
	její délky, nic strašného by se pravděpodobně nestalo. Měla celkovou
	plochu jen pouhé 4 čtvereční metry…

	I když na horních palubách nevypadal náraz
	nijak dramaticky, v podpalubí tomu bylo jinak. Na palubě D, která sloužila
	jako ubytovací prostory topičů, byl náraz cítit velmi silně. Topič John
	Thompson později uvedl, že nárazem někteří vypadli z lůžek. Hlavní
	topič William Small všem přikázal „dolů“ (do kotelny), ale toto již
	nebylo možné, protože prostory pod průlezy již zaplavovala voda. Ihned po
	nárazu přišel kapitán Smith na můstek, aby zjistil, co se stalo. Ještě
	předtím uzavřel 1. důstojník vodotěsné dveře v přepážkách
	jednotlivých komor. Komory však byly vodotěsné pouze mezi sebou, ale shora,
	směrem k palubám, tomu tak nebylo. Plnící se přední komory zatěžovaly
	trup lodi tak, že ten začal klesat přídí pod hladinu a voda se postupně
	začala přelévat do dalších komor přes horní hranu.

	Pondělí 15. dubna

	Prohlídka poškozené přídě přinesla
	zjištění, že Titanic nelze udržet na hladině ani při odčerpávání vody
	balastními čerpadly. Šéfkonstruktér Andrews odhadoval, že se loď udrží
	na hladině přibližně jednu až jednu a půl hodiny a že čerpadla mohou
	přidat jen pár minut před potopením. Výkon čerpadel sice dovoloval
	přečerpání 1 700 tun vody za hodinu, ale v průběhu 10 minut po nárazu
	dosahovala úroveň zatopení přídě až 14 metrů v 5 předních oddílech
	a hladina rychle stoupala. Toto množství vody již nemohla čerpadla
	pojmout.

	Záchranné čluny

	Kolem půlnoci, cca 20 minut po srážce již
	pronikla voda do obytných prostor 3. třídy. Kapitán s Andrewsem se shodli
	na tom, že by mohla vzniknout panika, protože počet míst v záchranných
	člunech nebyl dostačující. Všichni cestující i posádka dostali
	záchranné vesty. Vzhledem k chladnému počasí a ledové vodě severního
	Atlantiku mohli cestující přežít pouze 5–10 minut, odolnější jedinci
	i minut 20.

	Pět minut po půlnoci vydává kapitán rozkaz
	k přípravě záchranných člunů, v 00:10 bylo provedeno vyklonění
	člunů a v 00:25 rozkaz k opuštění lodi, podle lodních zvyklostí
	„ženy a děti první“. V 00:30 se první čluny začaly plnit dětmi a
	ženami, v 00:45 dosedl na hladinu první záchranný člun číslo 7 na
	pravoboku, kde řídili nástup důstojníci Lowe a Pitman, s kapacitou
	65 osob, avšak naplněný pouze 28 cestujícími. Na levoboku nastupování
	do člunů řídil 2. důstojník C. H. Lightoller, který podle rozkazu ženy
	a děti první raději spustil člun neúplně obsazený, než aby dovolil
	nastoupit mužům, i v případě, že další ženy ani děti právě
	nečekaly na nastoupení. Záchranný člun č. 6 a 5 na levoboku byly
	spuštěny o deset minut později. Člun č. 1 na pravoboku byl pátým
	spuštěným, pouze s 12 cestujícími. Naopak, člun č. 11 byl přeplněn
	70 cestujícími. Skládací člun D byl posledním spuštěným člunem.
	Spouštění člunů se na Titanicu neobešlo bez potíží: nebylo posádkou
	nacvičeno a ani cestující, pod vlivem stále svítících světel na palubě,
	nechtěli nastupovat do člunů a ponořit se do tmy nad oceánem a taktéž se
	některé manželské páry nechtěly rozdělit. Nastupování ztěžovala
	i nevhodná organizace záchranných prací, i když stevardi John Edward Hart
	a William Denton Cox úspěšně vedl skupiny cestujících z třetí třídy
	do záchranných člunů. Z různých důvodů se nepodařilo spustit
	skládací čluny A a B. Z Titanicu se ve člunech zachránilo
	706 cestujících a členů posádky. Poslední dva záchranné čluny již
	nebyly použitelné, skládací člun B byl dnem vzhůru, další částečně
	zaplavený poté, co bylo plátno bočnic protrženo pádem ze střechy kajut
	důstojníků.

	Radisté

	Mezi tím, v 00:15, začali radisté Jack
	Phillips a Harold Bride vysílat mezinárodní nouzový signál „CQD“,
	který postupně zachytilo několik lodí jako Mount Temple společnosti
	Canadian Pacific, Frankfurt společnosti Norddeutscher Lloyd, Virginian
	společnosti Allan Line, sesterská loď Olympic, ruský parník Birma
	i japonská loď Ypiranga. Vedle tradičních znaků CQD vysílal Jack Phillips
	i nový signál „SOS“ – na upozornění druhého radisty, že tento
	signál byl již dříve u White Star Line použit v roce 1909 při
	ztroskotání lodě SS Florida. Jako první toto volání zachytil radista
	Cottam na parníku Carpathia v témže čase, kdy bylo odvysíláno. Ihned
	informoval kapitána Arthura Rostrona o nouzovém vysílání a ten okamžitě
	nařídil změnu kurzu. Carpathia byla nejbližší lodí, která mohla
	přispěchat na pomoc. Vzdálenost 58 mil (93 km) nemohla však překonat
	dříve, než za 4 hodiny. V 00:26 vysílali radisté opravenou polohu
	Titanicu a žádali o pomoc parník Frankfurt. Sdělili mu, že se Titanic
	potápí. Lodě v dosahu odpověděly, že připlují na pomoc, ale žádná
	nebyla tak blízko, aby dosáhla Titanicu dříve, než se potopil. Jediným
	suchozemským místem, které zachytilo nouzové volání z Titanicu, byla
	radiová stanice Cape Race na Newfoundlandu. Ačkoliv na některých lodích
	pochopili závažnost situace okamžitě, na jiných ještě v 01:30, tedy
	90 minut po prvním vysílání CQD, neměli o situaci reálný obraz.
	Z Olympicu, sesterské lodi, se tázali, pluje-li Titanic jižním směrem a
	z parníku Frankfurt stále žádali o více informací.

	V 02:05 kapitán Smith osobně navštívil
	radisty, aby jim oznámil, že již udělali vše, co mohli, a nařídil jim
	opustit kabinu a pokusit se o záchranu. Totéž zopakoval svým důstojníkům
	a všem členům posádky, které potkal. V ten moment zbývalo Titanicu do
	potopení už jen 15 minut…

	Titanic jde ke dnu

	Přibližně 130 minut po nárazu se začala voda
	přelévat ze šesté do sedmé komory. Kolem 02:10 se začala zvedat z vody
	záď a začaly se vynořovat lodní šrouby. V 02:17 dosáhla hladina lodní
	paluby a krátce poté se zhroutil přední komín, když popraskala jeho
	kotvící lana. Komín pádem rozdrtil několik lidí na palubě a i ve vodě.
	Na palubě se lidé snažili dostat na záď Titanicu nebo skákali přes palubu
	v naději, že se ještě dostanou do některého záchranného člunu na
	hladině. Se zvyšujícím se náklonem začaly padat nezajištěné předměty
	na palubě i ve vnitřku lodi. S dalším zaplavováním podpalubí došlo
	k zaplavení posledních kotelen a tím byly vyřazeny i generátory pro
	výrobu elektrické energie – Titanic se ponořil do tmy. Krátce poté se
	trup Titanicu rozlomil za polovinou délky trupu. Přední část šla
	okamžitě pod hladinu. Zadní část se po odlehčení na chvíli narovnala,
	ale jak se roztrženým trupem drala voda dovnitř, po chvíli se počala
	potápět a ve svislé poloze se ponořila. 15. dubna 1912 ve 02:20
	zmizel Titanic pod hladinou.

	Po potopení Titanicu se pouze dva z 20 člunů
	vrátily na místo potopení a hledaly přeživší. Záchranný člun číslo
	4 byl poměrně blízko a vyzvedl pět lidí; dva z nich později zemřeli.
	Asi o hodinu později se vrátil ještě záchranný člun číslo 14 a
	zachránil čtyři osoby, z nichž jeden později zemřel. Někteří lidé
	skočili z paluby a pak se snažili dostat do člunů. Některým se to
	povedlo, někteří byli odmítáni v obavě, že by mohlo dojít
	k přeplnění člunu a jeho převrácení. Posádky člunů se snažily
	odplout co nejdále od místa potopení z obavy ze sacího efektu; jak se
	později ukázalo, tento efekt byl velmi malý.

	Neznámá loď

	Poblíž Titanicu byla spatřena loď, asi ve
	vzdálenosti 5 mil, která stála přes noc v ledovém poli. Tato loď
	představuje dodnes záhadu. Z paluby Titanicu bylo vidět loď, kterou nemohli
	identifikovat. Mohlo se jednat o parník Californian ale i o norskou loď
	Samson. Tato loď nereagovala na rádiové vysílání a tak se 4. proviantní
	důstojník, Joseph Grove Boxhall, pokusil o přímé spojení Morseovou
	lampou. Jelikož loď nereagovala, začal vystřelovat světlice, které
	mezitím přinesl kormidelník George Rowe, a Rowe pokračoval
	v signalizování Morseovou lampou.

	Záchrana

	Nejblíže reagující lodí byla Carpathia
	kapitána Arthura A. Rostrona, (byl mu později udělen titul „sir“),
	patřící konkurenčnímu rejdařství Cunard, o výtlaku 8 600 tun, která
	plula z New Yorku směrem ke Gibraltarskému průlivu. Stejně jako na
	Titanicu, i zde radisté přijali zprávy o výskytu ledovců. Radista Cottam
	se již chystal vypnout radiostanici, když zaslechl první volání Titanicu
	o pomoc – CQD a souřadnice 41°46 s. š., 50°14 z. d. Zpráva
	byla neprodleně doručena až ke kapitánovi. Carpathia byla vzdálena 58 mil
	od Titanicu. Kapitán okamžitě nařídil kurz 308° a rozestavil hlídky pro
	sledování hladiny a hlášení pozorovaných ledovců. Byl si dobře vědom
	toho, co čeká cestující v ledové vodě, a udělal vše pro to, aby k nim
	dorazil co nejdříve, za což si vysloužil jak pochvalu, tak i kritiku za
	podstoupení přílišného rizika, neboť s lodí, jejíž maximální
	rychlost měla být 14 uzlů, prokličkoval ledovým polem a mezi krami
	rychlostí minimálně o více než 3 uzly vyšší. Poslední rádiová
	depeše byla na Carpathii zachycena v 01:45.

	Rychlostí 17,5 uzlů (32,4 km/h) proplula
	Carpathia k místu ztroskotání. Ve 03:45 byla Carpathia téměř na místě,
	před čtvrtou hodinou ranní nechal kapitán zastavit stroje. Po čtvrté
	hodině ranní byla z Carpathie spatřena signální raketa z jednoho ze
	záchranných člunů Titanicu, přibližně 400 metrů daleko. Za necelé
	čtyři hodiny, ve 04:10, začali námořníci vyzvedávat první
	trosečníky.

	První vyzvednutý člun a zachránění byli ze
	člunu č. 2, jemuž velel 4. důstojník Titanicu Boxhall. Potom následovalo
	vyzvednutí dalších člunů. Situaci komplikovaly vlny a ledovce plující po
	hladině, kterým se musely čluny i Carpathia vyhýbat. Posledním člunem byl
	člun č. 12 pod velením 2. důstojníka Lightollera z Titanicu. Člun byl
	přetížen, nemohl dobře manévrovat ve vlnách, a hrozilo, že se převrhne
	několik stovek metrů od Carpathie. Kapitán Rostron proto otočil Carpathii
	přídí směrem ke člunu a tak zkrátil vzdálenost na „pouhých“
	100 metrů. Ani tak ale trosečníci neměli záchranu jistou, během
	přibližování se několik vln přelilo přes příď člunu a museli obeplout
	příď Carpathie na závětrnou stranu, kde byla hladina klidnější. V 08:30
	byli zachráněni poslední ztroskotanci. V 08:50 se Carpathia vydala směrem
	k New Yorku, původnímu cíli plavby Titanicu.

	Oběti a zachránění

	Z celkového počtu přesahující 2 200 osob na
	palubě zahynulo následkem potopení Titanicu kolem 1 500 osob, což
	přibližně představuje 2/3 z celkového počtu. Hlavním důvodem lidských
	ztrát bylo podchlazení ve studené vodě o teplotě –2 °C severního
	Atlantiku v blízkosti ledovců, kdy k úmrtí na podchlazení dochází
	během 15 minut. Mezi oběťmi byli kapitán lodi, vrchní důstojník, první
	a šestý důstojník. Dále šéfkonstruktér lodi se svými
	8 spolupracovníky z loděnice, vrchní strojmistr se všemi strojníky a
	další členové posádky. Zemřela většina z 57 milionářů cestujících
	první třídou, včetně multimilionářů Johna Jacoba Astora, Benjamina
	Guggenheima, Idy a Isidora Strausových a stovky dalších cestujících.
	V chladných vodách zahynulo i všech 5 poštovních úředníků; W. L.
	Gwynn, J. S. March, J. R. J. Smith, J. B. Williamson a O. S. Woody, celý lodní
	orchestr; T. R. Brailey, R. M. Bricoux, J. F. P. Clarke, W. H. Hartley, J. L.
	Hume, G. A. Krins, P. C. Taylor, J. W. Woodward i telegrafisté, kteří do
	poslední chvíle rádiem žádali o pomoc.

	Poslední žijící osobou, která byla přítomna
	na palubě Titanicu (coby devítitýdenní kojenec), byla Millvina Dean, která
	zemřela 31. května 2009. (Postavy Jacka a Rose z proslulého filmu Titanic
	režiséra Jamese Camerona byly smyšlené).

	Zdroje: Miloš Hubáček – Titanic, Wikipedia,
	Titanic World.
</description>
		<pubdate>Wed, 11 Apr 2012 15:35:00 +0200</pubdate>
		<guid isPermalink="false">275</guid>
	</item>
<item>
		<title>Titanic - loď, která nedoplula.</title>
		<link>http://zelee.info/index.php?text=274-titanic-lod-ktera-nedoplula</link>
		<description>
	Před sto lety vyplul na svoji
	první a zároveň poslední plavbu R.M.S. Titanic. Nejslavnější loď všech
	dob však do Ameriky nikdy nedorazila. Po srážce s ledovcem se 15. dubna
	1912 potopila ve vodách Atlantického oceánu. Je ovšem nutné podotknout,
	že nešlo o nejhorší námořní katastrofu v historii. Tou byla srážka
	trajektu Dona Paz s nákladní lodí v roce 1987. Tehdy zahynulo více než
	4000 lidí. Co do počtu mrtvých ale jasně vede potopení německé
	transportní lodi Wilhelm Gustloff v době druhé světové války. Při snaze
	o evakuaci německých jednotek z východního Pruska ji zasáhly tři
	torpéda sovětské ponorky. Za pětačtyřicet minut se loď potopila a na dno
	sebou vzala 9300 vojáků.

	Existuje ale ještě jedna katastrofa, o které
	se, ač se ze všech výše zmíněných nejvíce dotýká Čechů, prakticky
	nic neví. Jde o převrácení výletní lodi S.S. Eastland
	v Chicagu roku 1915. Zemřelo 844 lidí, z toho třetina Čechů.



	Titanic byl postaven v Belfastu v loděnicích
	Harland &amp; Wolff na objednávku společnosti White Star Line, jako druhý ze
	série tří lodí třídy Olympic (R.M.S. Olympic, R.M.S. Titanic a H.M.H.S.
	Britannic). Stavba těchto lodí byla odpovědí konkurenční společnosti
	Cunard Line vlastnící parníky R.M.S. Lusitania a R.M.S. Mauretania. Projekt
	Titanicu navrhl Lord Pirrie, který byl ředitelem loděnic Harland and Wolff
	i plavební společnosti White Star Line. Na stavbě a konstrukci pracoval
	šéfkonstruktér Thomas Andrews, stavbyvedoucí a vedoucí konstrukce Alexandr
	Carlisle, generální manažer a vedoucí projektant odpovědný nejen za
	výzdobu a interiéru plavidla a který taktéž navrhl mechanismus spouštění
	záchranných člunů. Carlisle v roce 1910 ale odešel ke společnosti Welin
	Davit &amp; Engineering Company Ltd. a dalších prací se na Titanicu
	neúčastnil.

	Titanic byl 269,1 metrů dlouhý a 28,25 metrů
	široký. Hrubá tonáž představovala 46 328 BRT při výtlaku 52 310 tun
	při maximálním ponoru 10,54 m. Výška paluby od čáry ponoru byla 18 m.
	Tyto hodnoty vypovídají o tom, že Titanic byl větší než jeho
	předchůdce Olympic a ve své době byl největším námořním plavidlem.
	Trup byl z bezpečnostních důvodů rozdělen na 16 záplavových komor a dno
	lodi bylo zdvojeno. Tato konstrukce měla Titanicu zajistit nejvyšší
	bezpečnost a přispěla k představě, že je nepotopitelný. Tuto domněnku
	zveličil i odborný časopis Shipbuilder, který napsal, že „po uzavření
	vodotěsných dveří v přepážkách se loď stává prakticky
	nepotopitelnou“. Loď se měla udržet na hladině i v případě zaplavení
	až 4 vodotěsných komor současně.

	Pro pohon lodních šroubů, pomocné agregáty a dodávku energie bylo
	instalováno celkem 29 parních kotlů (24 oboustranných parních kotlů se
	6 topeništi a 5 jednostranných kotlů se 3 topeništi) v 6 samostatných
	kotelnách, celkem s 159 topeništi. Všechny kotle měly průměr 4,79 m.
	Délka oboustranných kotlů byla 6,08 m a jednostranných 3,5 metru. Kouř
	z kotlů byl odváděn do tří, 19 metrů vysokých, komínů s přirozeným
	tahem. Pomocí ventilátorů se vháněl vzduch pod rošty topeniště. Kromě
	tří hlavních komínů byl instalován i jeden falešný komín na zádi
	sloužící jako hlavní vývod ventilace a komín kuchyně. Loď pak se
	čtyřmi komíny vypadala větší a důstojnější. V kotlích se vyvíjela
	pára pro 2 čtyřválcové sdružené parní stroje s třístupňovou
	postupnou expanzí, každý o výkonu 15 000 koní s možností reverzace
	chodu, a jednu nízkotlakou turbínu o výkonu 16 000 koní bez možnosti
	reverzace. Parní turbína byla umístěna v páté vodotěsné komoře od
	zádi, pístové stroje v šesté. Registrovaný výkon byl 50 000 hp, ale
	sdružený výkon všech soustrojí byl odhadován až na 55 000 hp. Loď měla
	tři lodní šrouby, prostřední o hmotnosti 22 tun se čtyřmi listy,
	krajní o hmotnosti 38 tun se třemi listy..=

	Maximální rychlost lodi byla odhadována na
	24 uzlů (43 km/h, 26 mph), tou však Titanic nikdy neplul. Kormidlo měl
	Titanic pouze jedno, navíc bylo krátké a malé plochou. Pohybovalo ve
	čtvrtkruhu (±45°) a bylo ovládáno převodem přes ozubené kolo. Pro
	omezení vibrací vznikajících prouděním vody za lodními šrouby a pro
	případ rychlé změny polohy byly do mechanismu vloženy tuhé pružiny,
	tlumící tyto vibrace. Kormidlo bylo ovládáno dvěmi samostatnými parními
	stroji. V provozu byl ale využíván pouze jeden, druhý byl záložní, a
	pracovaly na společný hřídel. V případě nouze bylo možno kormidlo
	ovládat lanovými převody přes dva vrátky.

	Se stavbou RMS Titanicu bylo započato
	31. března 1909 a stavba byla financována J. P. Morganem a jeho
	společností International Mercantile Marine Co. Trup byl na vodu spuštěn
	31. května 1911 v 12:13. Další práce na dokončení trvaly téměř
	další rok a byly dokončeny 31. března 1912, kdy následovala zkušební
	plavba.

	Následně, po dohotovení dokončovacích prací,
	byly 1. dubna 1912 zahájeny zatěžkávací zkoušky a 2. dubna byl Titanic
	po zkouškách uznán plavbyschopným a dostal povolení k plavbě Victoriiným
	kanálem z Belfastu do Irského moře a krátce po půlnoci 3. dubna
	1912 vplul Titanic do Southamptonu.

	Zkoušky probíhaly bez obsluhujícího personálu
	a cestujících. Na palubě Titanicu bylo 78 topičů a strojníků a
	41 členů posádky. Na lodní palubě byli přítomni zástupci různých
	společností, například Harold A. Sanderson z I.M.M, Thomas Andrews a Edward
	Wilding z Harland &amp; Wolff. Pro nemoc se omluvili J. Bruce Ismay a Lord
	Pirrie. Jack Phillips a Harold Bride byli operátoři radiostanice Marconi a
	prováděli jemné doladění stanice. Hlavní osobou byl Francis Carruthers
	z Board of Trade, který po prověření lodě podepsal dokument Agreement and
	Account of Voyages and Crew, opravňující loď k plavbě s pasažéry po
	dobu dvanácti měsíců.

	Po šesti hodinách plavebních zkoušek na moři
	opustil Titanic v poledne Belfast a vydal se na 550 mil dlouhou cestu do
	Southamptonu pod velením kapitána Herberta Haddocka. 10. dubna byla provedena
	poslední inspekce lodi, kterou provedl sám konstruktér Titanicu, Thomas
	Andrews a loď byla oficiálně předána majitelům.

	Vybavení – komfort.

	Již při návrhu interiéru a vybavení pro
	Titanic se počítalo s tím, že by měl představovat luxus a bohatství.
	Loď byla vybavena palubním telefonním komunikačním systémem, knihovnou
	i holičstvím. Pro cestující první třídy byl k dispozici i bazén,
	tělocvična, hřiště na squash, turecké lázně, elektrické lázně a
	Veranda Cafe. Taktéž Café Parisien nabízelo speciality pro cestující
	první třídy, které mohli konzumovat na prosluněné verandě s dekorovaným
	mřížovím. Společenské místnosti první třídy byly obloženy
	vyřezávaným dřevěným obložením, drahým nábytkem a dalšími
	dekoracemi. V třetí třídě bylo vybavení skromné, borovicové obložení
	a robustní teakový nábytek.

	O rozdílu vybavenosti kajut a poskytovaného
	komfortu svědčí i cenové rozdíly lodních lístků. Cena salónní kajuty:
	4 350 USD / 870 liber šterlinků (v dnešních cenách 128 000 USD); kajuta
	v první třídě: 150 USD / 30 liber (v dnešních cenách 4 400 USD);
	kajuta v druhé třídě: 60 USD / 13 liber (v dnešních cenách 1 900
	USD) a palubní lístek pro třetí třídu: 20—40 USD / 3—8 liber
	(v dnešních cenách 440—1170 USD).

	Loď byla vybavena tehdy špičkovou technologií.
	Mezi tyto vymoženosti patřily i tři elektrické výtahy v první třídě a
	jeden ve třídě druhé a loď byla kompletně vybavena elektrickým
	osvětlením. Komunikaci lodě s okolním světem zajišťovaly dvě rádiové
	stanice Marconi o výkonu 5 000 wattů. U jedné stanice se ve směnách
	střídali dva operátoři společnosti Marconi a jejich úkolem bylo
	odesílání a přijímání osobních zpráv. Tato telegrafická služba byla
	určena pro cestující první třídy. Nejdražší jednosměrný
	transatlantický přenos stál 870 liber, což odpovídá 63 837 librám
	v roce 2011, nebo 1 363 dolarů, tj. 30 917 dolarů v roce 2011.

	K dalšímu vybavení patřil prostor pro
	venčení psů, fotolaboratoř, nemocnice s operačním sálem místo běžné
	lodní ošetřovny, mrazící skladiště řezaných květin, ubytovací
	prostory pro služebnictvo první třídy a jiné.

	Vybavení – záchranné čluny.

	R.M.S. Titanic, stejně jako jiná plavidla pro
	přepravu cestujících po vodě, musel být vybaven záchrannými čluny.
	Společnost White Star při schvalování počtu záchranných člunů a jejich
	kapacity vycházela z tehdy platných námořních předpisů a požadavků
	Board of Trade. Tyto předpisy vyžadovaly pouze takovou kapacitu záchranných
	člunů, která odpovídá výtlaku plavidla a předpokládanému množství
	přepravovaných cestujících. Pro toto určení byly ale nesprávně použity
	údaje od sesterské lodi Olympic z roku 1911, kdy počet cestujících na
	Olympicu nepřesáhl 1 100 osob. Výsledkem byla instalace pouze
	20 záchranných člunů o celkové kapacitě 1 178 osob, to je zhruba 1/3
	celkové kapacity Titanicu. V době katastrofy bylo na Titanicu přes 2 200
	osob. Podle platných předpisů Board of Trade bylo stanovení počtu
	záchranných člunů správné, protože britské lodě o výtlaku nad 10 000
	tun měly nést 16 člunů o celkové prostornosti 5 500 ft (krychlových
	stop), tj. 160 m a k tomu další dostatečnou kapacitu jiných
	záchranných plavidel s kapacitou 75 %, která je snížena na 50 % u lodí
	s vodotěsnými přepážkami, oproti kapacitě záchranných člunů. V tomto
	případě mohla společnost White Star Line využít výjimky pro lodě
	s vodotěsnými přepážkami a celkovou kapacitu v záchranných
	prostředcích snížit až na 756 osob. Podle těchto předpisů mohla
	společnost White Star Line instalovat i méně člunů ale poskytla jich
	více, než jí bylo předpisy ukládáno. Ani toto navýšení, nad požadavek
	předpisů, nebylo posléze dostačující.

	Z 20 člunů bylo 14 velkých dřevěných
	člunů s kapacitou 65 osob, 2 tzv. pohotovostní kutry s kapacitou 40 osob
	a 4 Engelhardtovy skládací čluny s kapacitou 47 osob. Tyto měly
	plátěné bočnice s korkovou obrubou a mohly sloužit buď jako vor při
	spuštění bočnic nebo jako člun při jejich zvednutí.

	Velké čluny a kutry byly označeny čísly
	1 až 16. Čluny se sudými čísly byly upevněny na levoboku, s lichými na
	pravoboku. Skládací čluny byly označeny písmeny A, B, C a D. Dva
	pohotovostní kutry byly úplně vepředu vedle kormidelny, po jednom na
	pravoboku a jednom na levoboku. Čtrnáct velkých člunů bylo rozděleno po
	sedmi na každý bok lodi, tři vepředu a čtyři vzadu. Skládací čluny byly
	rozděleny po dvou na pravobok a levobok. Čluny C a D byly uloženy vedle
	kutrů, v druhé řadě, a měly být spuštěny stejnými výložníky.
	Skládací čluny A a B byly nevýhodně umístěny až na střeše
	důstojnických kajut, ve třetí řadě, a i za normálních podmínek bylo
	obtížné tyto čluny, vážící asi 1 350 kilogramů, dostat na člunovou
	palubu mezi ramena výložníků a spustit na hladinu.

	Titanic byl vybaven moderními Welinovými
	dvojitými výložníky. Jejich ramena mohla být vykloněna na obě dvě
	strany, tak aby mohla obsluhovat druhou řadu záchranných člunů umístěnou
	uvnitř na palubě. Od toho však bylo upuštěno, protože člunová paluba by
	byla přeplněná, čímž by se zmenšil prostor pro promenádu cestujících a
	zhoršil výhled na oceán.

	Vybavení – čerpadla.

	R.M.S. Titanic byl vybaven systémem
	5 balastních nádrží s čerpadly a dalšími 3 čerpadly, každé
	s přečerpávací kapacitou 150 tun/hod. Kapacita všech současně
	pracujících čerpadel dosahovala celkové výtlačné kapacity 1 700 tun
	mořské vody za hodinu. Dvě hlavní potrubí balastních nádrží
	o průměru 10 (~250 mm), s ventily rozvodu vody, byla položena v celé
	délce trupu nad přepážkami.

	Uvádí se, že v průběhu katastrofy se
	podařilo pomocí čerpadel zpomalit zaplavení 6. kotelny v prvních deseti
	minutách po srážce s ledovcem a snížit rychlost zaplavování 5. kotelny.
	Ani odčerpávání vody nemohlo zachovat potřebný vztlak trupu, zpomalilo
	však zaplavování. Čerpadla pracovala až do 23:50, kdy byla zaplavena a
	vyřazena z činnosti.

	První plavba.

	První, a zároveň i poslední plavba
	směřovala z anglického Southamptonu přes francouzský Cherbourg a irský
	Queenstown (Cobh) do amerického New Yorku. Na plavbu se Titanic vydal
	10. dubna 1912 pod velením kapitána Edwarda J. Smitha, který byl komodorem
	flotily White Star Line a předtím sloužil na Olympicu.

	V Anglii bylo tradicí, že společnost White
	Star Line vypravovala zvláštní vlak z Londýna do přístavu tak, aby
	cestující, kteří strávili poslední noc na pevnině v hotelu, měli
	zajištěnu dopravu k jejim lodím.

	Na palubu bylo naloděno přes 1 300
	cestujících, z toho více než 300 v první třídě, téměř 300 osob
	v druhé třídě a přes 700 ve třídě třetí. Titanic tedy nebyl na své
	první plavbě kapacitně zcela vytížen, společně s posádkou pak bylo na
	palubě až 2 223 lidí. Velení lodi bylo v rukách kapitána Edwarda J.
	Smitha, který měl k ruce 7 důstojníků (vrchní důstojník H. T. Wilde,
	1. důstojník William McMaster Murdoch, 2. Charles Herbert Lightoller,
	3. Herbert John Pitman, 4. Joseph Grove Boxhall, 5. Harold Godfrey Lowe,
	6. James Pell Moody). Na palubě lodi se nacházel i generální ředitel
	lodní společnosti White Star Line lord J. Bruce Ismay a šéfkonstruktér
	Thomas Andrews, projektant R. R. C. Chisholm, elektrikáři W. H. M. Parr a E.
	H. Watson, zámečníci A. F. Cunnigham, A. W. Frost, R. J. Knight a instalatér
	Francis „Frank“ Parkers.

	Na Titanicu se také plavilo mnoho významných
	cestujících z první třídy jako byli: milionář John Jacob Astor IV a jeho
	manželka Madeleine Force Astor, průmyslník Benjamin Guggenheim, majitel
	obchodního řetězce Mac's; Isidor Straus a jeho manželka Ida, milionářka
	Margaret „Molly“ Brown z Denveru, později přezdívaná jako
	„Nepotopitelná Molly“ pro její pomoc ostatním při ztroskotání, Sir
	Cosmo Duff-Gordon a jeho manželka, módní návrhářka Lucy (Lady
	Duff-Gordon), George Dunton Widener a jeho manželka Eleanor se synem Harrym,
	hráčem kriketu, obchodník John Borland Thayer s manželkou Marian a
	sedmnáctiletým synem Jackem, novinář William Thomas Stead, hraběnka Rothes,
	asistent prezidenta Spojených států Amerických Archibald Butt, spisovatel a
	sociolog Helen Churchill Candee, spisovatel Jacques Futrelle s manželkou May a
	jejich přátelé, producenti z Broadwaye; Henry a Rene Harrisovi, herečka
	němého filmu Dorothy Gibson a další. Plavby se naopak neúčastnil bankéř
	J. P. Morgan, který na poslední chvíli plavbu pro náhlou nevolnost (?)
	zrušil.

	Samotná plavba Titanicu začínala 10. dubna
	1912 ve 12:14 vyvedením lodě z přístavních vod v Southamptonu pod
	velením lodivoda George Bowyera. Titanic byl příliš velký a neohrabaný,
	aby mohl sám vymanévrovat z přístavu. Z tohoto důvodu mu zde, ale
	i v jiných přístavech, pomáhalo několik remorkérů. Zde došlo
	k prvnímu incidentu, který mohl předčasně plavbu ukončit. Nedaleko
	plavební trasy Titanicu byly ukotveny další dva parníky, New York a Oceanic.
	Při míjení New Yorku došlo vlivem proudění vody, hnané šrouby Titanicu,
	k sacímu efektu, který byl natolik silný, že se přetrhla kotvící lana
	New Yorku a jeho zadní část se začala nebezpečně přibližovat
	k Titanicu. Hrozící kolizi odvrátil kapitán E. J. Smith, který nechal
	zastavit stroje na Titanicu a jeden z remorkérů, který obeplul New York a
	pomocí lana jej táhl zpět ke břehu. Obě lodě se nakonec minuly ve
	vzdálenosti desítek metrů. Kolizi s Titanicem bylo sice zabráněno ale New
	York se následně opřel o bok Oceanicu, naštěstí bez
	větších škod.

	Při plavbě přes Lamanšský průliv do Francie
	zjistil George Symons, člen hlídkové služby, že v pozorovacím koši
	„vraním hnízdě“ na předním stožáru chybí dalekohledy. Vyhledal a
	požádal 2. důstojníka Lightollera o zajištění dalekohledů a ten tento
	požadavek dále předal 1. důstojníkovi Murdochovi. Prozatím byl George
	Symons obeznámen s tím, že věc se řeší. Při plavbě z Belfastu byl
	pozorovací koš ještě dalekohledy vybaven ale když 2. důstojník Blair
	opouštěl v Southamptonu loď, tyto dalekohledy uložil v kajutě. Jeho
	nástupce, 2. důstojník Lightoller však o tomto nevěděl a tak hlídky
	v pozorovacím koši zůstaly bez dalekohledů.

	V podvečer doplul Titanic do francouzského
	Cherbourgu, kde byly doplněny další zásoby a naloděni další cestující.
	Po krátké zastávce se pak v 21:30 vydal k pobřeží Irska.

	11. dubna 1912 měl Titanic poslední zastávku
	u evropského pobřeží, v irském přístavu Queenstown. V přístavu, kde
	je menší hloubka, se opět projevila velká sací síla lodních šroubů a
	bylo zvířeno velké množství písku. Tento jev znepokojil pasažéry a
	posádka musela vysvětlovat příčinu tohoto jevu. Později bylo zjištěno,
	že Titanic při plavbě v queenstownském přístavu dokonce táhl na dně
	potopený vlečný člun asi 800 metrů. Stejně jako při předchozí
	zastávce v Cherbourgu, byly i zde doplněny zásoby, naloděno posledních
	130 cestující a 1 400 pytlů pošty.

	V 12:30 vyplul západním směrem do Atlantiku,
	směr New York…

	Zdroje: Miloš Hubáček – Titanic; Wikipedia; Titanic World
</description>
		<pubdate>Tue, 10 Apr 2012 14:25:00 +0200</pubdate>
		<guid isPermalink="false">274</guid>
	</item>
<item>
		<title>P. F. 2012 aneb strašidelný, leč možný scénář.</title>
		<link>http://zelee.info/index.php?text=272-p-f-2012-aneb-strasidelny-lec-mozny-scenar</link>
		<description>
	V poslední době se roztrhl pytel s články
	popisujícími možnou eskalaci současné krize a její praktické dopady na
	stát, firmy i občany. Společným znakem těchto úvah je, že se v nich
	pracuje s nejasně definovanými pojmy jako rozpad eurozóny, pád eura či
	státní bankrot.

	Když trochu popustím uzdu fantazii, mohl by rok
	2012 proběhnout například následovně. Samozřejmě, že jde
	o spekulativní úvahy, nikoho nechci strašit.



	
		Leden
	

	Schází se další z nepřehledných summitů
	EU. Těsně před ním unikne do médií podrobný plán na vystoupení Německa
	z měnové unie. Po řadě vzájemných invektiv se summit rozejde bez
	výsledků.

	
		Únor
	

	Řecko nesplatí své závazky vyplývající ze
	splatných dluhopisů, protože několik aukcí končí fiaskem. Vláda
	v Řecku vyhlašuje mimořádný stav a neschopnost splácet domácí
	i zahraniční závazky. Chybí palivo, energie a začínají se projevovat
	zpoždění při vyplácení důchodů a platů státních zaměstnanců. Při
	aukci italských dluhopisů padne hranice výnosnosti deseti procent. Dosavadní
	úřednická vláda odstoupí, ale protože se nepodaří jmenovat novou,
	vládne dál.

	
		Březen
	

	Schůze Evropské komise skončí předčasně,
	protože několik komisařů opustí jednání. Dolar dosáhne parity k euru a
	dále stoupá. Fond stability EU je vyčerpán a nikdo do něj nechce přispět.
	Rating všech zemí EU je snížen a ve stejné době klesá i hodnocení
	klíčových bank, které oznámily neschopnost získat další kapitál a
	z důvodů přecenění hodnoty toxických aktiv ve svých portfoliích
	avizovaly ztráty v hodnotě stovek miliard eur za rok 2012.

	
		Duben
	

	Česká vláda, ministerstvo financí i Česká
	národní banka vyhlašují revizi rozpočtu směrem k vyššímu schodku, ale
	neuvedou nové odhady. Banky znovu stahují likviditu od firemních klientů a
	počet insolvencí strmě stoupá. Český statistický úřad informuje
	o snížení exportu za první čtvrtletí až o deset procent.
	Nezaměstnanost v České republice se blíží k deseti procentům.

	
		Květen
	

	V Řecku je palivo na příděl. Vláda
	vyhlašuje zmrazení cen elektřiny, která je následkem toho k dispozici jen
	několik hodin denně. Cestovní kanceláře zrušily většinu zájezdů.
	Hovoří se o nutnosti zavedení přídělového systému na potraviny. V zemi
	se objevuje několik pokusů o zavedení paralelní měny. Na ulicích se
	objevují barikády, policie má situaci pod kontrolou jen na strategických
	místech velkých měst. Dochází k rabování a útokům na majitele
	luxusních nemovitostí, aut a jachet, kteří jsou spolu s Německem
	označováni za původce problémů. Úroky z nových půjček Portugalska a
	Španělska překročí deset procent. Itálii se už měsíc nepodařilo
	získat jakékoliv financování a ohlašuje, že má peníze do června.
	Výroba v mladoboleslavské škodovce se snižuje o 25 procent kvůli poklesu
	odbytu zejména v Německu. V regionu stoupá nezaměstnanost.

	
		Červen
	

	Vláda České republiky zvyšuje od července DPH
	na 25 procent, oznamuje podstatné zvýšení daně z nemovitostí od roku
	2013 a současně zavedení progresivní daně z příjmu 60 procent pro
	všechny příjmy nad 30 000 korun měsíčně. V Řecku vládnou nepokoje,
	z důvodů nedostatku léků, zdravotnického materiálu a potravin hrozí
	humanitární krize. V Berlíně se shromáždí milion lidí, kteří
	žádají okamžité zastavení německé pomoci dalším zemím a snížení
	německého příspěvku do EU na deset procent stavu 2011. EU zastavuje
	s okamžitou platností proplácení všech rozvojových programů včetně
	těch, u nichž již započala realizace. O obnovení čerpání se
	v dohledné době neuvažuje. Zemědělské dotace se začínají zpožďovat.
	Summity EU se od března konají jen na úrovni náměstků ministrů a kromě
	všeobecných ujišťování o přípravě summitu hlav členských států
	nepřinášejí žádné výsledky.

	
		Červenec
	

	Občané odjíždějí ve velké míře na
	prázdniny a snaží se zapomenout na krizi. Nezaměstnanost v EU stagnuje
	díky sezónním pracím na dvaceti procentech. Z Řecka už přichází jen
	málo zpráv, respektive tato země už nikoho nezajímá. Významné evropské
	banky ohlašují jednání o vstupu nových čínských, ruských, arabských a
	indických akcionářů, kteří získají majoritní podíly. Výroba
	v členských zemích EU stoupla o jedno procento v porovnání s červnem,
	a je tak na 75 procentech stavu z prosince 2011.

	
		Srpen
	

	Burza se stabilizovala ve velmi malých objemech
	obchodování. Americký akciový index Dow Jones se pohybuje okolo 6 000 bodů
	a německý DAX okolo 2000 bodů – ztratily tak více než 50 procent
	hodnoty. Zlato stojí okolo 3000 dolarů za unci, ale jeho cena velmi kolísá.
	Ropa stojí okolo 20 dolarů za galon (3,8 litru). Je jí nedostatek, protože
	se za tuto cenu nevyplatí těžit. Za dolar se platí 1,2 eura a euro stojí
	30 korun. Nezaměstnanost v České republice se díky sezónním pracím
	snížila a dosahuje už jen 25 procent.

	
		Září
	

	V ulicích velkých měst celého světa se
	konají demonstrace za zachování životní úrovně. Lidé znovu žádají,
	aby za krizi zaplatili ti, co jí způsobili, tedy banky. Burzy na celém
	světě začaly znovu výrazně klesat. Za dolar se platí 1,35 eura. Evropský
	parlament se z finančních důvodů nemůže sejít a bruselská centrála už
	rozdala výpovědi téměř 50 procentům svých zaměstnanců. Aukce
	dluhopisů žádné země eurozóny kromě Německa, Nizozemska a Rakouska se
	neprovádí a každým dnem se očekává vyhlášení neschopnosti Francie
	splácet své závazky. V Řecku se už dva měsíce vyplácejí důchody
	snížené na polovinu a i ty mají značná zpoždění. Evropská centrální
	banka jedná horečně o možnosti tisknout nové peníze, ale jednání se
	zadrhávají.

	
		Říjen
	

	Většina velkých evropských bank už je
	v nucené správě. Výplaty hotovosti byly výrazně omezeny, a to na částku
	200 eur měsíčně pro firmu i jednotlivce. Všechny evropské zdravotní
	pojišťovny ohlašují posouvání plateb zdravotnickým zařízením. Francie
	vyhlásila, že do konce roku vyplatí už jen jedenkrát důchody a pro rok
	2013 se nepočítá s výplatou důchodů více než desetkrát. Evropská
	komise vyhlásila regulaci cen energií a základních potravin, ale žádný
	členský stát to už nerespektuje. Členské státy ale okamžitě zavádějí
	regulaci vlastní. Velká Británie ohlašuje, že se nadále necítí vázána
	legislativou EU a že zváží vystoupení. Bruselské kanceláře evropských
	institucí jsou poloprázdné, nekonají se žádné schůze ani tiskové
	konference. Belgické železnice odmítly prodat prezidentu EU jízdenku, pokud
	nebude zaplacena v hotovosti při převzetí.

	
		Listopad
	

	Německo zavádí s okamžitou platností marku
	jako platidlo a na základě dohody s Rakouskem je marka zavedena i tam.
	Vrcholí vládní krize v České republice. Sociální demokracie podporovaná
	Věcmi veřejnými a komunisty žádá okamžité zdvojnásobení důchodů a
	zvýšení minimální mzdy. Toto opatření má být financováno zavedením
	zvláštní daně pro bohaté. Vznikají první právní spory ohledně
	kontraktů vypořádávaných v eurech, protože banky, které přežily, už
	odmítají eura akceptovat a vést v nich účty. I v České republice jsou
	zavedena opatření na znemožnění převodu peněz do zahraničí a
	směnitelnost koruny je omezena. České banky, které zatím byly
	závažnějších problémů ušetřeny, mají velké problémy s likviditou.
	ČNB postupně vyhlašuje jejich nucenou správu. V České republice dochází
	palivo, léky a potraviny. Obchodníci nerespektují vyhlášenou cenovou
	regulaci, a tak je na některé položky zaveden přídělový systém.
	Nezaměstnanost v České republice dosáhla krátkodobě 40 procent a stát
	prodlužuje období výplaty státních zaměstnanců a důchodců na
	šest týdnů.

	
		Prosinec
	

	Česká vláda ohlašuje povinnou výměnu všech
	zůstatků na účtech soukromých osob vyšších než 50 tisíc korun na
	kapitál bank a pro banky zavádí povinnost uvést tyto akcie na burzu.
	V České republice tak končí veškerá devizová omezení a omezení na
	výběr vkladů. Opatření bylo schváleno na nočním zasedání parlamentu
	všemi stranami. Do Vánoc ho přejímají i ostatní země bývalé eurozóny.
	Vystresovaní občané peníze vyberou a zamíří do obchodů. Tím výrazně
	pomohou jak státní pokladně, tak obchodníkům. Na Nový rok 2013 oznámí
	vláda znovuobnovení výplat důchodů a platů státních zaměstnanců
	v původní podobě. Příděly na potraviny a regulace odběru energií budou
	zrušeny na začátku roku 2013. Byl oznámen konec krize.

	Příliš velký optimismus?

	Uznávám, že předpověď na prosinec
	2012 končí až příliš optimisticky, ale už jsem se sám začal bát, co
	píšu. Pro běžného občana z toho zmatku vyvstává celkem jednoduchá
	otázka: Co mám udělat teď hned, abych dopady neveselé budoucnosti na sebe a
	svou rodinu co nejvíce omezil anebo vyloučil?

	Garantovanou odpověď na tuto otázku nedá
	nikdo. Pokud někdo říká, že řešení zná a pokouší se vám ho prodat,
	tak mu prostě nevěřte. Každé takové řešení ve formě přesunu osobního
	či firemního majetku do jiných forem má dokonce jedno závažné riziko.
	Pokud se stane něco jiného, než na co se připravujete, přijdete
	pravděpodobně ještě o víc, než kdybyste neudělali vůbec nic.

	Jediné vodítko, kterým se lze řídit, je
	zkušenost z historie, zejména z období fašismu a socialismu. Co neztratilo
	hodnotu a člověk to s trochou štěstí mohl ukrýt před hrabivýma rukama
	státu, bylo zlato a umělecká díla. Jenže i to je hraběcí rada, protože
	umění rozumí málokdo a nákup zlata v malém množství s sebou nese
	vysoké transakční náklady.

	Takže asi jedinou osvědčenou radou zůstává
	vrhnout se na nákupní střediska. V každém případě přeji, aby nový rok
	2012 vypadal alespoň o trochu lépe, než je popsáno výše. Takže hodně
	zdraví a zdravého rozumu.

	Zdroj: Tomáš Hlaváč, Česká
	pozice.cz
</description>
		<pubdate>Sat, 31 Dec 2011 10:13:00 +0100</pubdate>
		<guid isPermalink="false">272</guid>
	</item>
<item>
		<title>17. listopadu se cosi stalo... </title>
		<link>http://zelee.info/index.php?text=270-17-listopadu-se-cosi-stalo</link>
		<description>
	

	Dnes je to 22 let ode dne, kdy studenti vyšli do
	ulic a svrhli tehdejší zločinný rudý režim. Podle tři roky starého
	průzkumu přitom každý pátý mladý Čech neví, co se
	17. listopadu 1989 stalo. Těm, kterým se líbí, jak naše země rudne
	(bohužel nikoli studem), stojí za to si připomenout, co se tehdy stalo a jak
	to vlastně bylo.

	Vy, kteří byste přivítali návrat „starých dobrých časů“ si
	přečtěte toto.
	Potom možná pochopíte. Anebo také ne…



	Všechno začalo nevinně. Na pražském
	Albertově se sešli studenti vysokých škol, aby zavzpomínali na rok 1939,
	kdy nacisti uzavřeli vysoké školy.

	Sraz přitom organizoval tehdejší Socialistický
	svaz mládeže, tedy odnož komunistické strany. Ke vzpomínce se ale přidali
	i členové Nezávislých studentů. Dav na Albertově byl podle odhadů
	Státní bezpečnosti až patnáctitisícový. Shromáždění se později
	vydalo na Vyšehrad, kde vzpomínka oficiálně skončila.

	Poté ale tisíce lidí neplánovaně vyrazily do
	centra města. Tady je zastavily kordony policistů. Ti nejdříve jen blokovali
	další pochod davu do centra, ale později začali policisté na Národní
	třídě pokojně demonstrující surově mlátit, zatýkat a nakládat do
	policejních autobusů.

	O den později se informace o tvrdém zákroku
	dostaly mezi lidi a začaly se objevovat první stávkové výbory. Šířily se
	i fámy o smrti studenta Martina Šmída. Až později se ukázalo, že mrtvý
	student byl ve skutečnosti agent StB Ludvík Zifčák a zpráva o jeho smrti
	byla vymyšlená.

	19. listopadu (tehdy v neděli) vzniká
	Občanské fórum. V pondělí se na většině pražských vysokých škol
	podařilo vyhlásit stávku. Na Václavském náměstí začaly každodenní
	pokojné demonstrace, kterých se účastnily statisíce lidí. Na tak velká
	shromáždění už byla státní bezpečnost krátká. Později už Václavák
	nestačil, demonstrace byly přesunuty na Letenskou pláň.

	Čtyřiadvacátého listopadu složil generální
	tajemník a celý ústřední výbor KSČ své funkce. O den později
	demonstrovalo na podporu Občanského fóra tři čtvrtě milionu lidí a dění
	začala živě přenášet Československá televize.

	27. listopadu došlo na dlouho plánovanou
	dvouhodinovou generální stávku, do které se přidalo až 75 procent všech
	podniků v zemi.

	Třetí prosincový den představil tehdejší
	předseda vlády Ladislav Adamec vládu novou, v níž ale komunisté stále
	výrazně dominovali. Sedmého prosince nová vláda pod tlakem veřejnosti
	rezignovala, o pár dní později šel dobrovolně od válu i prezident
	Gustáv Husák.

	Devětadvacátého prosince se československým
	prezidentem stal Václav Havel. 28. března 1990 oficiálně zaniklo
	socialistické Československo a vznikla ČSFR. V červnu mohli Češi a
	Slováci poprvé od roku 1946 svobodně volit. KSČ získala třináct procent
	hlasů a neměla tak sílu vládnout dál.

	Byly to úžasné dny, kdy se všechno zdálo
	růžové a ideální. I lidé k sobě měli jaksi blíž… O to horší je,
	kam to naše slavná demokracie za pouhých 22 let dopracovala. Po vládnutí
	několika neschopných (nebo spíše všeho schopných) vlád je z naší země
	zkorumpovaná banánová republika, kdy jeden neví, co bude zítra a nemá ani
	možnost to jakkoli změnit. Volby fungují jen jako ukázka „demokracie“,
	protože zatím žádná strana své volební sliby nesplnila. Takže je
	vlastně úplně fuk, komu občan v dobré víře dá svůj hlas, konec je
	vždycky stejný. Nicméně tenkrát se něco stalo a já jsem navzdory
	současnému marasmu za to rád.

	Národ, který zapomíná na události ve
	svých dějinách si zaslouží, aby je prožil znovu…
</description>
		<pubdate>Thu, 17 Nov 2011 10:00:00 +0100</pubdate>
		<guid isPermalink="false">270</guid>
	</item>
<item>
		<title>World Trade Center, 10 let poté. </title>
		<link>http://zelee.info/index.php?text=269-world-trade-center-10-let-pote</link>
		<description>
	

	Je 11. září 2011 a
	máme zde opět výročí události, která před deseti léty nejenže
	zahýbala celým světem, ona ho dokázala od základu změnit.

	Jistě nemusím připomínat, o co šlo. Měl
	jsem tenkrát volno a náhodou jsem si pustil televizi, z jejíž obrazovky na
	mne vybafly záběry jakýchsi hořících mrakodrapů. Já jsem měl náladu na
	úplně jiný program a s nadáváním, že s hollywoodskými katastrofickými
	filmy nedají pokoj ani časně odpoledne jsem přepnul na jiný kanál. Ale tam
	běželo totéž a mě najednou všechno došlo. To není žádný filmový
	kasaštyk, to je realita…

	To už se ale v přímém přenosu právě
	řítila k zemi jedna z věží WTC. Pár minut po ní druhá a zanedlouho
	i záběry na hořící Pentagon. Druhý Pearl Harbor, napadlo mne a myslím,
	že s tím přirovnáním jsem nebyl daleko od pravdy.



	Jak psáno v nadpisu, 9.11.2001 se skutečně
	změnil svět. Nebudu tady pitvat různé úvahy o tom, co by bylo, kdyby bylo,
	jestli se to muselo stát a podobně. Techto článků je plný internet,
	stačí si je vyhledat a udělat si vlastní názor.

	Náš svět je, ať se nám to líbí nebo ne,
	stále bipolární. Dříve, za časů studené války byl rozdělený na Západ
	a Východ, dnes se již nemusí dělit na zeměpisné oblasti, stačí si
	rozdělit lidi. Na teroristy a ty ostatní, na obětující se a jejich oběti,
	na dobré a zlé. Dělte si to, jak chcete. Vidíte snad nějaký rozdíl mezi
	idioty, kteří způsobili masakry nevinných lidí v různých místech na
	Zemi a jinými, kteří ve jménu svaté víry unesli dopravní letadla, aby to
	s nimi potom napálili do věží WTC?

	Allahu akbar, to je sice hezké, ale toto si
	jistě neříkají studentíci, kteří s nabitými bouchačkami s úsměvem
	vystřílí polovinu svojí alma mater (a že jich v poslední době bylo
	dost). Tihle lidé se rekrutují ze všech myslitelných společenských vrstev,
	jsou rozdílní svým věkem, vzděláním i náboženským vyznáním, tak co
	je vlastně spojuje? Nesnažte se mi namluvit, že jediné pojítko mezi těmito
	cvoky je to, že člověk je vlastně svým založením predátor. To by mohlo
	obstát leda tak v pravěku, ne v jedenadvacátém století.

	Divná úvaha? Možná, ale divný a nepříjemný
	pocit je i to, že například můj soused, jinak slušný a bezúhonný občan
	by se jednoho dne mohl objevit na seznamu osob, podezřelých ze spáchání
	teroristického útoku ve městě „X“. Myslíte, že je to nemožné?
	Nedávné příklady z Německa, Španělska, Anglie nebo USA
	hovoří jinak.

	V tomto směru dnes není nikdy nic jistého,
	nikdy nevíte, kdy, kde a odkud přiletí ona příslovečná facka. Jsme
	součástí jisté kultury, takže prakticky odkudkoli. Nad tím by se měli
	zamyslet starostové a obyvatelé obcí v Brdech, kteří tak vehementně
	odmítali americkou radarovou základnu. Ono by se to totiž za nějaký čas
	mohlo tvrdě týkat i jich… Při známém bordelu ve skladech ruské armády
	a ochoty jejich hlídačů prodat i vlastní babičku jen aby bylo na vodku,
	bych se nedivil, kdyby nechvalně proslulá Al Kajdá za čas disponovala
	nějakým jaderným nebo biologickým svinstvem. Ještě že Abu Muhammad Osama
	bin Muhammad Bin Laden (jak zní celé jméno lumpa zvaného u nás Usáma Bin
	Ládin) to má už za sebou. Bohužel na to celé nebyl sám…

	Ale to jsem už moc utekl od toho základního,
	proč vznikl tento článek. Vznikl proto, aby ti chytřejší z vás (blbcům
	to je a bude stejně jedno), nezapomněli na události září 2001 a jejich
	obětem z řad naprosto nevinných lidí, záchranářů, policistů, hasičů
	a personálu unesených letadel věnovali alespoň tichou vzpomínku.

	Více udělat bohužel nemůžeme. Ale ani méně…

	Další mé články na toto téma, zveřejněné dříve:

	http://zelee.info/index.php?…

	http://zelee.info/index.php?…

	http://zelee.info/index.php?…

	Články byly publikovány v minulých letech, některé v nich
	uvedené historické souvislosti se změnily anebo byly jinak vysvětleny, to
	ale neznamená, že by se měnily mé názory na osoby a události, vztahující
	se k tématu.

	A něco pro zastánce přiblblých „konspiračních teorií“ najdete zde.
</description>
		<pubdate>Sun, 11 Sep 2011 00:05:00 +0200</pubdate>
		<guid isPermalink="false">269</guid>
	</item>
<item>
		<title>Netbook HP Mini 5103 (uživatelské zkušenosti).</title>
		<link>http://zelee.info/index.php?text=268-netbook-hp-mini-5103-uzivatelske-zkusenosti</link>
		<description>
	Stalo se, nestalo a i u mě se projevila
	potřeba vlastnit nějaké přenosné počítadlo, ono přece jenom tahat na
	zádech stolní desktop, pod paží monitor a klávesnici uvázanou za šňůru
	kolem krku už není jaksi „in“.

	Takže už jen rozhodnout se mezi klasickým
	notebookem a stále více populárním netbookem. Tablety a podobné hračičky
	jsem rovnou z výběru vyřadil. Stejně mi totiž poslouží nadupaný
	smartphone, lhostejno od jaké firmy.



	Jsem od přírody maximalista a vyznavač zásady
	„nejsem tak bohatý, abych kupoval laciné věci“. Takže jsem hledal něco
	s dobrým poměrem cena / výkon, moje kapsa není bohužel bezedná. V úvahu
	přicházely high-end modely note / net booků v rozumné cenové hladině.
	Možná i kvůli tomu, že špičkový a za rozumnou cenu koupený model mi
	vydrží daleko delší dobu, jak fyzicky, tak morálně a já vlastně
	v konečném důsledku ušetřím. Dále jsem se zaměřil na další
	důležité a mnou požadované vlastnosti:

	
		Mobilita: Nebudu se tahat s tří až
		čtyřkilovým monstrem, což ovšem je většina těch opravdu dobrých
		notebooků. Já ale chci něco malého, lehkého, takže se asi zaměřím na
		nějaký výkonný netbook.
	

	
		Výkon: Žádné pomalé šidítko, ale stroj,
		který zvládne všechny základní věci (kancelář, internet, multimedia).
		Samozřejmě, video na něm stříhat ani konvertovat nehodlám, samplování
		muziky také nepřichází v úvahu, na tyto věci je klasický desktop. Ze
		mnou uvažovaných modelů netbooků výše uvedené požadavky více méně
		zvládaly téměř všechny, nicméně můj výběr se začal zužovat.
	

	
		Výdrž na baterie: Tady už se začali rýsovat
		jasní kandidáti, okolo 10 hodin vydržel šlapat jen málokterý.
	

	
		Ergonometrie: Co je mi platný super netbook,
		když má klávesnici, do které musím bušit jako hluchý do vrat a jeho
		displej mi může sloužit jako zrcadlo (výrobci se zbláznili a matný displej
		téměř neexistuje). Další věc – jeho rozumná velikost a rozlišení.
		Něco okolo 10'' a rozlišení minimálně 1366×768px. Chce to dobré oči, ale
		zato není nutné věčně rolovat, 99% oken se na obrazovku vejde. Netrvám na
		velkém displeji, chci prostě něco „do ruky“.
	

	
		Dílenské zpracování: Minimum plastů (moje
		zkušenosti s kovovými mobily Nokia mluví samy za sebe), žádné vrzání,
		vůle atd.
	

	
		Operační systém od Microsoftu. Na některými
		výrobci předinstalovaný Linux nemám čas ani náladu. Potřebuji pracovat a
		ne experimentovat. A mít možnost bezproblémově používat „standartní“
		aplikace, které používá většina lidí. Týká se to i bezproblémové
		synchronizace mezi NTB, PC a mobilem. Ať si říká kdo chce co chce, právě
		toto u Microsoftího softwaru funguje bezproblémově.
	

	
		Poslední požadavek: Žádné ovoce! Stylové a
		designově krásné věci sice firma Apple umí, ale já chci zařízení,
		které je kompatibilní se vším možným a nejenom samo se sebou. Jablečný
		OS X je toho zářným příkladem. Kromě toho, nechci vyhazovat peníze oknem
		za věc, která sice krásně vypadá, ale za její cenu mohu mít téměř dvě
		jiné a minimálně stejně výkonné.
	

	Jak to dopadlo:

	Nebudu zde vyjmenovávat, zařízení a jejich
	značky, bylo by to na dlouho, jen mohu konstatovat, že uncle Google googlil,
	až se z něho kouřilo. Vyšel mi jednoznačný vítěz, HP Mini 5103, v jeho
	nejvýkonější variantě WT211ES.

	

	V Alza.cz vyšel na dosti
	slušných 11.106 Kč, vč. DPH (dokoupené Windows7 a neoprénové značkové
	pouzdro Belkin). Výborná čistící hmota CyberClean a USB noname myš byla
	zdarma. Mimochodem, kdybych netbook kupoval nyní, kromě myši a čistící
	hmoty bych dostal ještě chladící podložku a čistící set na LCD…

	Parametry hovoří za vše, nemají je ani leckteré starší
	nadupané PC:

	10&quot; LED podsvícený s rozlišením 1366×768px
	matný displej, 2GB DDR3 RAM, velice slušný Atom N550 dualcore procesor na
	1.5GHz, s technologií HyperThreading – chová se jako čtyřjádro,
	Bluetooth, Wifi-b/g/n, 320GB, 7200rpm disk Hitachi, Ethernet port, 2Mpx
	webkamera, VGA výstup na externí monitor, LCD TV nebo projektor, SD/MMC
	čtečka karet, 6článková baterie, audio vstupy a výstupy, magneziové
	šasi, hliníkový kryt a vynikající klávesnice a touchpad. Netbook je sice
	dodáván s předinstalovaným SUSE Linuxem 10 Enterprise, bohužel, jak se
	dalo očekávat, pro mě nepoužitelným. To jsem ale tušil a proto jsem si
	rovnou přiobjednal Windows 7 Home Premium 32 (naběhnou během 45 sekund ze
	studeného startu, ze spánku do plného provozu (kdy můžete ovládat
	aplikace) se netbook probudí za 3 sekundy(!). Grafická karta Intel
	3150 stačí na grafické prostředí Aero, akcelerovat video neumí, ale
	přehrávat 720p video zvládá procesor. Veškeré ovladače a další
	alternativní software jsou k dispozici na stránkách
	HP, eventuelně zde,
	takže switch Linux  Windows (z USB flash) proběhl naprosto bez problémů.
	Návod, jak instalovat systém z USB flash najdete zde
	nebo zde.
	Já použil druhý způsob, zdál se mi pohodlnější.

	Praktické zkušenosti:

	Tato sekce bude průběžně aktualizována.

	
		Netbook mám doma asi 3 měsíce a zatím se
		neprojevila sebemenší závada (je v provozu cca 3–5 hodin denně).

		Klávesnice vynikající, ale v šeru nebo ve
		tmě díky absenci podsvícení nepoužitelná. Nějaký dobrák v HP totiž
		vymyslel, že oproti běžným barvám popisků kláves (bílá, FN modrá),
		zvolil šedou, u FN tmavě šedou! Bílá je jen klávesa Windows… Řešením
		bude asi nákup USB lampičky, zřejmě to ale ovlivní výdrž baterie.

		Off topic – při rozlišení 1366×768px
		to jaksi drhne, můj problém, vyřešily to brýle (1 dioptrie).

		Webkamera je super, velmi kvalitní obraz bez
		trhání (testováno ve Skype), stejně tak mikrofon. Hlasové vyhledávání
		v Googlu funguje bezvadně, rozliší doopravdy jen vyslovený výraz, na hluk
		okolo nebere zřetel, funguje ovšem jen v Google Chrome. Pozor, silně
		návykové!!!

		Přihlašování pomocí Face Recognition je
		úžasná vychytávka, prodlužuje sice start systému o cca 5 vteřin, ale
		ušetří mi ťapťání mého sáhodlouhého hesla do Windows. Po
		„naučení“ mé tváře a vytvoření několika vzhledových a jasových
		profilů funguje bezchybně a skutečně nikoho jiného do systému
		nepřihlásí (testováno na nejméně 35ti cizích tvářích).

		Šifrování disku pomocí HP Drive Encryption
		kupodivu nijak systém nezpomaluje, jen nepatrně více vytěžuje procesor,
		zato máte jistotu, že i při krádeži netbooku se k vašim datům nikdo
		nedostane. Počáteční zašifrování cca 150GB ovšem trvalo 9 hodin, po
		celou dobu CPU na 100%.

		Výborná je také možnost surfování po netu a
		prohlížení pošty, aniž by bylo nutné startovat Windows. Stačí jen
		otevřít víko a zmáčknout jedno z funkčních tlačítek – první
		spouští aplikaci HP FastLook (pouze pokud máte nainstalovaný MS Outlook ve
		verzi 2003+), druhé odstartuje HP QuickWeb (lze nainstalovat pouze pod OS MS
		Windows, pro Linux jsou dostupné pouze zdrojové soubory­).

		Sekundární kabel od adaptéru by snad byl
		schopen přenést proud od autobaterie ke startéru. Zatím se nic neděje, jen
		čekám na moment, kdy se ze subtilního těla netbooku vyrve konektor
		napájení. A na vině bude neskutečně tlustý a tuhý kabel napájení
		o průměru 5(!)mm. Samotný kolík konektoru má neuvěřitelných 7mm!
		Nehorázná blbost, když kabelem teče 19V…

		31. 07. 2011. Bezvadně
		fungující netbook mě začíná svádět k experimentování… Dosud
		žádný SW ani HW problém, takže jsem se rozhodl na nějaký si zadělat a
		zároveň zjistit co je pravdy na tom, že netbooky této kategorie jiné
		antivirové programy než nenáročný Microsoft Security Essentials nebo Aviru
		prostě neutáhnou. Takže MSSE šel ven a místo něho zkušební 60 denní
		verze Norton 360. Když zkouška, tak ať to stojí za to. Bylo mi řečeno,
		že jsem blázen, možná ano, ale chtěl jsem prostě vyzkoušet, co to udělá
		s relativně slabým – oproti PC – strojem. Když jsem srovnal
		systémové požadavky MSSE a giganta Nortona, trochu mě polilo horko a
		myslím, že se i mému „Miňíkovi“ orosil displej. O.K., nainstalováno,
		závěrečný restart a ejhle, nic. Rychlost studeného startu se sice
		prodloužila o 5 vteřin, ale ze spánku se probouzí pouhé 4 vteřiny, jde
		tedy o jednosekundové zpomalení. Po počátečním úplném skenu systému,
		který proběhl cca 3× rychleji než s původním MSSE, (mimochodem, Norton
		našel 21 problémů – šlo o neškodné tracking cookies, nikoli o viry
		nebo jinou havěť) jsem nezpozoroval žádné viditelné zpomalení. Jen
		Outlook 2010 nabíhá pomaleji kvůli antispamovém plugginu Nortona. Protože
		mi ale běží na pozadí prakticky stále, nijak mi jeho delší start nevadí.
		Je tady ovšem jedno „ouha“… Výdrž na baterii drasticky poklesla na
		pouhých 7,5 hodiny z původních zhruba 10ti. No nic, chvíle googlování a
		nastavování a příčina je jasná. Norton 360 totiž při určité
		(nastavitelné) době nečinnosti začne na pozadí skenovat disk, optimalizovat
		systém, provádět defragmentaci a spoustu jiných, zpomalovacích a otravných
		fičur ve stylu TuneUp Utilities. Stačilo jedním klikem tohle všechno
		zakázat, dát hezky na „ručně“ a výdrž baterie byla opět tam, kde
		předtím. Takže shrnuto, Hápéčko Nortona nejen že v pohodě ustálo, ale
		potvrdilo, že fámy typu „tohle se ani nesnaž instalovat“ jsou opravdu jen
		fámy někoho, kdo se ani nenamáhal výše zmíněný antivirus doopravdy na
		vlastní kůži vyzkoušet. Eventuelně si za pár grošů zmíněný produkt
		koupit (používat cracknutý antivirus je řízená vražda systému).

		04. 08. 2011. Už to
		začíná… O několik řádků výše jsem kritizoval nesmyslnou tloušťku
		napájecího kabelu. A dochází na to, co jsem tiše předpokládal. Vůle
		v uložení konektoru se pomalu, ale jistě zvětšuje. Zatím nedochází ke
		ztrátě kontaktu, podle mě je to ale jen otázka času. Zbytečná vada na
		kráse tohoto jinak povedeného netbooku…

		30. 08. 2011 Upgrade OS na
		Windows 7 Ultimate pomocí technologie WAU.
		Z důvodu potřeby šifrování systémové partition. Ve stávajících Home
		Premium jsem musel použít šifrovací utilitu od HP, která ovšem daleko
		více zatěžuje procesor než šifrovací program vestavěný ve Windows.
		Záležitost pomalu na celý den… Odinstalace HP Drive Encryption a následné
		zašifrování pomocí BitLocker Drive Encryption, obsažené právě (bohužel)
		jen v nejvyšších verzích Win7 (Professional a Ultimate). Ovšem jistota,
		že se nikdo nikdy k mým datům nedostane, za to stojí. V přenosných
		počítačích je šifrovaný disk bohužel nutností.

		23. 10. 2011 Dávám svému
		„Miníkovi“ záhul… Pořídil jsem si k němu USB TV tuner. Už jen to je
		věta, která mrazí 
		Nevědouc, jestli můj prcek z něčeho takového vůbec bude, šel jsem na
		Aukro a za 205 Kč vydražil zánovní low endový Genius TVGo
		DVB-T03. Výrobce bohužel ve specifikacích neuvádí podporu Windows 7
		(!), ale na netu lze vygooglovat nejen samotný ovladač pro sedmičky, ale
		i driver k dálkovému ovládání. Jelikož jsem neměl CD s přehrávačem
		od výrobce, zkusil jsem ProgDVB. Shit!!! Takže proč si zaplácávat systém,
		pryč s ním a zpět do Windows, konkrétně do Windows Media Center. No, a
		nestačil jsem zírat. Po zadání země, jazyka a směrovacího čísla (kvůli
		optimalizaci ladění) na první pokus ČT1, ČT2. Nic moc, hochu a anténka
		šla na venkovní parapet. Buch a během pár minut naladěny všechny
		multiplexy + něco navíc. Konkrétně ČT1, 2, 24, 3 Sport, Nova, Nova Cinema,
		Nova Sport, Prima, Prima Cool, Prima Love, TV Joj a Barrandov TV. Tedy až na
		slovenské stanice (na které stejně nekoukám), identická nabídka kabelové
		RIO Media, kterou máme v domě rozvedenou. Mělo to ale háček. Ono mít
		kvůli anténě pootevřené okno v kosách, které teď panují není jaksi to
		pravé kokosové. Takže anténku zase hezky dovnitř a jsme tam, kde jsme byli.
		ČT1, ČT2… Po chvíli laborování s umístěním antény přišel přímo
		geniální nápad. Pomocí vestavěného magnetu ji přicucnout k radiátoru
		topení a to ve VODOROVNÉ poloze! A tuner se začal chovat, jako by byla
		anténa umístěná venku! Zajímavé, stačilo ji od radiátoru odendat a opět
		nic. Takže moje topení snad slouží jako anténní zesilovač! Odborník se
		diví, laik žasne… Odteď se kochám pohledem na elektroměr, kvůli
		zkouknutí zpráv už nemusím startovat TV s metrovou úhlopříčkou a
		příkonem cca 130W, stačí zapnout mého prcka a koukat pěkně zadarmo (anebo
		přes napáječ 15W). Kvalita obrazu vynikající, nic se neseká, vytížení
		CPU okolo 10%, co chtít víc?
	

	Vše, co je napsáno výše není odborná
	recenze, jde pouze o popsání mých dojmů z používání výše uvedeného
	zařízení. Pro bližší seznámení s tímto produktem fy HP je na internetu
	umístěno dost odborných článků, které jsou ale většinou psány někým,
	kdo je nějakým způsobem angažovaný ve firmě Hewlett-Packard anebo je
	jejím obchodním partnerem. Z toho plyne jejich tendenčnost, na rozdíl od
	mého článku, který je nestranný a popisuje klady i zápory netbooku během
	jeho praktického používání. Pro porovnání – vcelku dobrou recenzi (ona
	je to spíš diskuze) najdete zde.
	Slušná videoprezentace výrobku je i na YouTube
	(v angličtině).
</description>
		<pubdate>Wed, 22 Jun 2011 10:00:00 +0200</pubdate>
		<guid isPermalink="false">268</guid>
	</item>
<item>
		<title>Internet</title>
		<link>http://zelee.info/index.php?text=267-internet</link>
		<description>
	Věčně poslouchám od lidí ve svém okolí
	stesky na internetové připojení od toho kterého providera. Jak jim
	připojení kolísá, jak se jim sekají videa, jak je připojení drahé a dál
	a dál.



	Co by asi říkali situaci v roce 1992,
	konkrétně 13. února, kdy byla tehdejší ČSFR oficiálně připojena
	k celosvětovému internetu?

	

	Tak co mrmlálci? Ještě se vám nelíbí cena a rychlost vašeho
	připojení?
</description>
		<pubdate>Sat, 07 May 2011 14:57:55 +0200</pubdate>
		<guid isPermalink="false">267</guid>
	</item>


</channel>
</rss>

